Who are you?{ff Avengers} *KOREKCE*

-28- Just a nice talk

Tátové se se smíchem odebrali ke golfovému hřišti a já s Dylanem zůstala osamotě mezi spoustou lidí. Takový oxymóron.

„Projdeme se?" Nabídne mi Dylan rámě, které ze slušnosti přijmu. Slyším cvakání fotoaparátů, odcházím s pocitem, že se naše fotky někde objeví, ale neřeknou nic jiného než pouhé přátelství. Chytnu ho za paži a odcházíme stejným směrem jako naši otcové před pár minutami, akorát s rozdílem, že my míříme na prvním rozcestí na pravou stranu.

„ Nabídnu tykání?" navrhnu během chůze.

„Jasně, tedy, samozřejmě," trochu se rozesměje, vzápětí však nahodí rádoby kamennou tvář, která mu stejně dlouho nevydrží.

„ Proč jsi tady, Dylane?" Otočím hlavu jeho směrem se zájmem ve tváři. Hlavu na mě otočí také, přičemž mi hned začne vysvětlovat.

„Táta nechtěl jít sám a tak trochu mě do toho natlačil. A ty?" Kouká se mi do očí, já si ale všímám jeho usměvavého výrazu, co mu hraje na tváři.

„Upřímně? Mám stejný problém," pousměji se.

„Ty s tátou asi nikam moc nechodíš, že? Myslím, že bych tě podle tváře poznal, kdybych tě někdy viděl." Cestou míjíme číšníka se šampaňským na tácku, a tak využíváme situace a jedno si okamžitě bereme. 

„ Popravdě, jediná akce, kterou jsem v posledních dnech absolvovala byl teď ten ples, který naše rodina pořádá už hodně dlouho. Taková snobská akcička, na které je spoustu vlivných lidí, ale ve skutečnosti jde jenom o formální ukázání se, kdo vypadá líp a s kým se bude moci navázat kooperace v určitých kruzích. Takže odpověď je, že se nikde moc neukazuju." Naslouchá, skenuje mě pohledem, ale vzápětí co domluvím, okamžitě reaguje.

„ Myslíš ten ples nedávno? Stavil jsem se tam na chvíli, táta měl tendence, abych se tam alespoň objevil. Takže mi chceš říct, že jsi tam byla taky a já tě tam prostě jenom neviděl? Věčná škoda. Mohli jsme si třeba zatančit." Ach ten ples. Den, kdy jsme se s Clintem pohádali. 

„No řekněme, že pro mě to nebyl nejlepší večer." Zvedla jsem si skleničku ke rtům a upila trochu šumivé tekutiny.

„Zase na druhou stranu, je ušlechtilé, že se nechceš moc ukazovat. Alespoň máš klid a nikdo neví s kým má tu čest." To nevíš ani ty, Dylane. Nikdo doopravdy neví s kým má tu čest, dokud mě nepozná.

„Joo," odmlčím se a zadívám se na místo na greenu, kde táta zrovna bojoval se správným úhlem odpalu „ to mám klid." První bod na pomyslný seznam lží. Jak moc se seznam rozroste?

„Kolik ti vlastně je, Dylane?" Ptám se dál. Po pár metrech jsme se posadili na lavičku a jenom si povídali o všem možném.

Lokne si šampaňského ze sklenice, stočí na mě pohled a neslušně odpoví: „Kolik bys řekla?" 

Opřu se zády o lavičku, podívám se mu do obličeje a zkoumám každý každičký milimetr jeho tváře.

„Tipuju tak 24? Plus mínus pár měsíců." Usmál se.

„Bingo. A teď já tipnu tvůj." Chvíli mu trvá než s přihmouřenýma očima oskenuje celý můj obličej.

„ 19?" 

„ Přidej," odvětím.

„22?" Uznale pokývnu hlavou. „Správný tip," potvrdím. „A co děláš? Nebo ještě studuješ?" Ptám se dál. 

„Specialista zabezpečovacích zařízení. Nic zvláštního." Specialista zabezpečovacích zařízení. Vznešený název pro instalaci poplachových systémů, zajímavé povolání.

„Děláš do zabezpečení, jo? Jak moc?" Nevědomky koušu do skleničky zpola plné sektu a plně se věnuji uvažování. Co je ten kluk vlastně zač?

„Řekl bych, že dělám asi to nejzákladnější. Takže prakticky jenom instaluju zabezpečovací zařízení do domácností, firma, ve které pracuji, jiné služby prakticky neposkytuje. Mimo to jsem si rozšířil vzdělání o programování, takže vlastně bych mohl odejít, ale mně to tam vyhovuje."

„Ani třeba finančně se ti nevyplatí odtamtud odejít?" Zajímám se nadále. Usměje se a lokne si sektu.

„Možná finančně by se mi to vyplatilo, ale vyhovuje mi stálá pracovní doba, volno ve svátek, vlastní poměrně velká kancelář a hlavně to mám asi pět minut autem z bytu. Navíc, to co vydělávám není tak málo, ale zároveň si hravě vystačím na nájem, pohonné hmoty a všechno, co potřebuju. Nemusím jezdit na dovolený za miliony." Wau. Ten kluk není blbej. Má to v hlavě srovnaný.

„Dost o mně. Co ty děláš?" Sekt mi zaskočí, ale stihnu svoje překvapení na poslední chvíli skrýt. Mysli, Lucy, mysli.

„Laboratorní chemička," plácnu první věc, co mě napadne. V chemii jsem dobrá a v laborkách jsem se často pohybovala s Brucem, takže se neztrapním a nepozná, že to není moje reálná práce.

„To bych do tebe neřekl." Jo, to já do sebe taky ne. Od dalších otázek mne zachránil vyzvánějící mobil Dylana. 

„Promiň, musím to vzít. Táta." Jukne na mě, ubezpečím ho, že je to v pořádku a hovor přijme.

„ Ahoj tati..ano, jsme tu spolu...já se chovám vždycky slušně, mluv za sebe...odjezd?..Lucy táta..za 10 minut před resortem...vyprovodím ji...povíme si pak tati...čau." Rozhovor za všechny prachy, ale vzhledem k tomu, že Dylan zopakoval skoro každé slovo svého táty, došlo mi, že mám být za 10 minut před resortem, kde bude táta a odjedeme domů. A ještě, že mě Dylan vyprovodí.

„Tvůj táta chce odjíždět. Za deset minut máme být před resortem." Sám se zvedne z lavičky a podá mi pomocnou ruku, abych se zvedla já.

„Nemusíme spěchat. Táta má vždycky alespoň pětiminutové zpoždění."  Jdeme vedle sebe směrem k místu, kde mě má táta vyzvednout, povídáme si dál a já zjišťuju mnohem více věcí o Dylanovi. Samozřejmě i jeho smysl pro humor, kterým velmi oplývá. Slečny, které kolem nás procházely, nad ním slintaly a mě probodávaly pohledem, nevím jestli z důvodu mého doprovodu nebo neustálého focení mé maličkosti.

Milé rozloučení, výměna čísel a pusa na tvář. Takhle skončil můj golfový den.

*Korekce 28.10. 2:25 ráno*

Hope you enjoy this chapter!