Who are you?{ff Avengers} *KOREKCE*

-26- Complication with police

 „Ale Clinte nemůžeme být spolu. Je mi to líto." Clinta přibližujícího se pro polibek jsem přerušila.

„Co?" Podivil se.

„ Nemůžeme být spolu kvůli naší práci. Co když se rozejdeme a nebudeme moci spolu mluvit. Pro náš tým by to byla katastrofa. Už jenom kvůli tomu spolu nemůžeme být. Navíc, Clinte, sám víš, že nejsem z tohoto světa. Jakou by to mělo budoucnost?"

„Vzdáváš to?"

„Radši naše  zlomená srdce než rozpadnutí týmu. Promiň, Clinte." Bolí to. Mě asi ještě víc než jeho.

„Chápu. Kdybys změnila názor, budu čekat." Opouští mě, stojím opřená o kuchyňskou linku se zklamaným výrazem ve tváři. Nemohla jsem nic jiného dělat. Všechno jsem si desetkrát nechala projít hlavou a došlo mi, že spolu i přes city, které k sobě chováme, být nemůžeme. 

Zpytuji své svědomí, tíží mě jako balvan, ale vím, že jsem udělala pro náš tým to nejlepší. Přemýšlela jsem o tom také i během toho, co jsem přemílala o tom, zda-li jsou city opětované. Udělala jsem dobře. Nic si nevyčítej.

Nicméně zbytek dne jsem tak nějak přežila.

Další den jsem měla v plánu jít se projít do cel. A třeba pokecat s tím chlápkem z Hydry, co jsem zajala. Hodila jsem na sebe černé tílko a stejnobarevné džíny, nazula černé boty na podpatku a vydala se před budovu Avengers Tower. Moje milované autíčko černé BMW 330i stálo zaparkované tam, kde jsem ho před několika dny nechala. Řízení miluji,ale když mi někdo z našich nabídne odvoz, neodmítnu. Zapnula jsem si bezpečnostní pás, sešlápla spojku, povolila brzdu a dupla na plyn. Na dopravní předpisy moc nedbám, jedu jak rychle chci.  Bohužel má rychlá jízda neunikne pozornosti dopravní policie, která si to šinula po pár minutách jízdy za mnou se zapnutými sirénami a houkačkou. Do zrcátka se usměji.  Nic co bych nezvládla. Zastavila u krajnice, nasadila si svoje oblíbené pilotky a čekala než přijde policista zaklepat mi na okénko. Během pár vteřin se stalo a já přes tmavá okénka zahlédla mladého policistu. Tak to bude lehké a navíc zábavné. Pomalu stáhnu okénko, zatímco strážník už začíná s naučeným monologem: „Víte jak rychle jste jela? Máte pro to nějaké vysvětlení?" Mračí se, ale jenom, co se okénko úplně stáhne dolů, jeho výraz se změní. Možná za to mohl můj úsměv a pohled ala já za to nemůžu.

„Já se moc omlouvám, strážníku." Začnu a sundám si pilotky z nosu, načež si je pověsím do výstřihu.

„Slečno," na oplátku si i on sundá brýle a ukáže tím svoje pomněnkově modré oči. Působivé. Hned na to se usměje a já se ani nezdráhám skrývat to, že s ním flirtuju.

On se nakloní ke mně do okýnka a poví: „V autě sedí můj kolega, který je na to docela háklivý. Dejte mi alespoň doklady, ať je mohu zkontrolovat." Chabá výmluva, jak zjistit moje jméno, ale nic nenamítám. Zalovím v tašce vedle sebe a podávám mu občanku i řidičský průkaz. Oba doklady si vezme a něco si napíše do notýsku. „Napíšu tam, že jsme tuto vaši rychlou jízdu vyřešili vzájemnou domluvou." Usměje se. Chlapče, tobě asi nepodlehnu.

„Já s tím jenom souhlasím, už se to nestane. Slibuji." Lokty se opřu o stažené okýnko.

„ No kdyby se to stalo a já u toho byl, tak se to klidně může stát zase." Zašeptá si pro sebe, když si něco zapisuje k sobě do notesu. Bylo to neslyšitelné, ale mne to neuniklo.

Když mi vrací doklady, zeptá se: „Nedala bys mi tvoje telefonní číslo, Lucy?" Už si tykáme? 

„Půjčíte mi ten notes,eh vaše jméno?" 

„Austin a tykej mi prosím." V rychlosti naškrábu telefonní číslo na Tonyho a vracím mu notes zpět. 

„Tady to máš a zavolej," mrknu na něj a prohrábnu si vlasy. Ach, získat muže je jednoduché jako facka.

„Určitě zavolej, ale já už  musím."

„Kam musíš?" Optá se, když už opět vysouvám okýnka.

„Do SHIELDU. Měj se, Austine." Pošlu vzdušnou pusu a než zabočím, jedu zatím normální rychlostí. Za rohem už ale moje rychlost přesahuje 100 kilometrů v hodině. Nepoučitelná.

(...)

„Pusťte mě dovnitř." Stoupnu si před dva agenty před vstupem k celám. Ustoupí, otevřou mi dveře a já hledám celu, kde sedí on.

 „Už jsem si myslel, že nikdy nedorazíš. Ale jestli si myslíš, že ti něco povím, tak se pleteš. Nic ze mě nedostaneš." 

„To jsem čekala, nicméně jsem si jistá, že mi za chvíli milerád povíš vše, co víš." Uchechtne se.

„To sotva, chceš si hrát na tu zlou? Oba dva víme, že tohle neumíš." Založím si ruce na hrudi, jeho slova mě donutí se ušklíbnout.  Zlá umím být dost dobře. Onu skutečnost hošánek nezná.

„ Ani se nehni," poručím mu, zatímco mnou ovládané živly se začínají projevovat. Ručně vypojím kameru v rohu místnosti a pak i u cely, abych mohla bez zbytečných čumilů pokračovat v práci.

„Však ty mi to rád povíš, co máte za lubem. Jenom o tom ještě ani netušíš." Mumlala jsem si pod imaginární vousy, když jsem čipem otevírala jeho celu. Plameny ohně ho držely na místě, kde seděl, když jsem přišla, šlahouny se kolem něj obepínaly jako pojistka. 

Vešla jsem do cely, vůbec jsem neměla obavy, živly ho udržovaly na jednom místě bez možnosti úniku i když se snažil bojovat. Několikrát se nehezky popálil a při boji se šlahouny  ještě více utahovaly. 

„Pokud sis nevšiml, nemá cenu vzdorovat." Zrak opět přesunul na mě. Z druhé strany místnosti jsem si přitáhla židli a posadila se přesně před něj. Mít tak ještě lampičku a vypadáme jako při výslechu FBI. Bohužel lampičku jsem protentokrát po kapsách neměla a tak jsem si musela vystačit s vyhrožováním de la já.

„Co jsi zač?" Jeho vyděšený pohled mi neunikl. Bál se. A měl proč.

„Říkal si, že neumím být zlá. Umím být zlá, jenom mám pak problém to zastavit. Chci ti říct, že do budoucna budeš převezen do vězení s ostrahou pro největší zločince, odkud nikdy nevylezeš." Děsím ho, ale vše, co říkám, je pravda.

„Takže začneme zlehka. Zeptám se tě na pár otázek, když odpovíš, nebudu muset být zlá." Upozorňuji ho hrající si s plamínkem ohně na prstech.

Na otázky mi ze začátku odpovídal, že nic neřekne, pak při první výhrůžce, že nic neví a jakmile ho oheň trošku víc zahřál, začal zpívat. 

Co vám budu povídat, dozvěděla jsem se toho strašně moc. Práskl mi pár členů HYDRY, kde ji najdu mi nepověděl, jelikož dostával rozkazy skrze mobil. Vypáčila jsem z něj několik důležitých informací, které mi pak ve skutečnosti byly ale naprosto k ničemu, jelikož už jsme o nich dávno věděli. Jediná novinka bylo těch pár jmen, co zmínil. A že jich bylo dohromady šest.

Po odchodu z té cely jsem si uvědomovala spoustu věcí, všechny narážky, co na mě ten chlápek sypal měly něco do sebe.  Jedna mi utkvěla v hlavě na dost dlouho. Narážka na mé kamarády, co byly se mnou v ten den. Začala jsem si skládat v hlavě obrázek o všem, co se za poslední dny stalo. Večer jsem se pevně rozhodla. Risknu to!