Who are you?{ff Avengers} *KOREKCE*

-25- Apology

Nad sebou jsem spatřila Buckyho. „Kafe a muffin se nese." Podává mi čokoládový muffin a v kelímku cappucino se skořicí navrch. Láska. 

„Díky," poděkuji mu a převezmu si kelímek s kávou.

„Co ses dozvěděla?" Posadil se vedle mě, položil mi ruku na koleno a poslouchal.

„Vlastně nic moc. Jenomže po výcviku se nasadí mezi agenty, panebože jak vznešeně to zní. Mám s nimi nějaké tréninky, které povedu celé já a bylo mi řečeno, že je mám naučit něco o plynech, takže chemie. Což je vtipné, jsou tu lidé, kteří tomu rozumí mnohem více. Třeba Bruce by byl ideální a vsadím se, že kdyby tu byl, dali by mu to na starost." Usmívám se.

„A co Clint?" Povzdechla jsem si. Nebylo to téma, o kterém jsem byla ochotna mluvit.

„Bucky.."

„Než začneš vykládat, že o tom nechceš mluvit, uvědom si s kým mluvíš. Jsem to já,tvůj nejlepší kamarád. Pověz mi to." Koukala jsem na něj jak na zjevení. Dokáže někdo podpořit lépe než on? Místo mluvení jsem mu padla do náruče. 

„Copak?" Podíval se  mi do očí, když jsem se odtáhla.

„Potřebovala jsem obejmout."

„Pro tebe všechno, El." Prsty si odhrnu neposedný pramen vlasů za ucho.

„Pojď," Bucky vstane a chytne mě za ruce, čímž mi pomůže vstát. „Pojedeme nazpátek, určitě na nás už  čekají." Chytne mě kolem ramen a společně odcházíme z místnosti.

V autě moc nemluvíme, akorát posloucháme písničky,Bucky se věnuje řízení a já se věnuji pozorování vozovky přede mnou. Hlavně důkladné analýze řidičských schopností našich spoluobčanů, nutno podotknout, že jejich schopnosti byly dosti mizivé. Divím se, že nikdo nenaboural.

U Avengers Tower jsme zaparkovali na naše tradiční místo ihned před vchodem. Zaujalo mě černé auto stojící dvě místa od nás. Dveře jsem zabouchla, Bucky zamkl auto a vydali jsme se směrem k výtahu. 

Možná bych radši tím výtahem vyjela ještě výš než jenom k nám do obývacího pokoje, kdybych věděla, že tam bude on. Z výtahu jsem ještě vyšla úplně v pohodě, ale po zjištění, že osoba, se kterou se nechci potkat, je tady, jsem se chtěla vrátit. Bohužel výtah už jel dolů.

„Panebože, proč já?" Protočím oči a v duchu proklínám veškeré božstvo, které mi plete do cesty Clinta.

„Chci s tebou mluvit." Začne osoba, jenž stojí naproti mně.

„Ale já s tebou ne." Odvětím suše mířící do kuchyně za účelem napití se.

„Tak alespoň můžeš poslouchat." Pokoušel se dál. Pokrčila jsem rameny. Budu pěkně ledová královna, jelikož mi nic jiného nezbývá, buď ledová královna nebo budu brečet. A já nebrečím.

„Moc se omlouvám. Hledal jsem tě dneska celý den, abych se ti mohl omluvit, ale nebyla jsi k nalezení."

„To je asi normální, že nejsi k nalezení, když se někomu vyhýbáš." Skočila jsem mu do řeči.

„Moc mě to mrzí, Lucy. Ty věci, co jsem řekl, jsem tak nemyslel. Nepoznal jsem tě a nevěděl s kým to mluvím. Ruply mi nervy z toho, jak jsi se mnou mluvila. Myslel jsem, že ke mně mluví někdo cizí a já si takové jednání nenechám líbit. Jsem už takový."

Poslouchám, upíjím vodu s citronem s pomyšlením jako detoxikuji organismus. Haha, ve skutečnosti jsem jenom do vody přidala citron a žádný vyšší účinek to nemá.

„Prosím, odpusť mi to.Nechtěl jsem ti nijak ublížit. Neubližuji lidem, které miluju." Zadusila jsem se vodou. Prosím?

„Co prosím?" Optám se. Clint se ke mně přibližuje a když je pár centimetrů ode mě zastaví se. Pohlédne mi do očí a já se topím. Jeho přítomnost ve mně vyvolává silné emoce nazývané láska. Jenomže copak můžu po tom, co řekl? 

„Miluju tě, Lucy."

Nemám slov. Nemůžu dýchat. Nevím, jestli se usmívat nebo brečet. Nevím, co mám teď dělat. Jsem v koncích. Je to ta láska. 

Sklopím zrak: „Co ode mě chceš slyšet?" Šeptnu. Prsty mi jemně nadzvedne bradu tak, abych se na něj podívala.

„Chci slyšet co cítíš."

„ Nevím, co cítím." Odvracím zrak jinam a mrkáním zaháním slzy. Od začátku jsem chtěla vědět, jestli něco cítí i on.

„Myslím, že to moc dobře víš." Usměje se a jeho obličej se přibližuje. 

„Miluju tě," zašeptám téměř neslyšitelně.

*Korekce 7.7.2020*