Who are you?{ff Avengers} *KOREKCE*

-12- Sixpack problem

,,Můžeme?" Zeptal se můj protivník, bývalý boxer, který nikdy neodmítl žádný zápas.

„Ale, já můžu vždycky," odvětila jsem. Byla jsem dost nalehko, na sobě jsem měla pouze černou sportovní podprsenku a světle modré legíny.

„Nebudu tě šetřit." Usmála jsem se. „Nic jiného bych od tebe snad ani nečekala.

Bucky

„Kde ta holka zase vězí," řekl jsem si nahlas a málem narazil do stěny. Z ruky mi vyletěla ta hnusná břečka z automatu, které se se zavřenýma očima dalo říkat kafe. Ani mi nebylo líto vidět hnědou louži na podlaze, stejně mi moc nechutnalo a někdo nahoře chtěl, abych ho nepil. A ten nahoře se má poslouchat. Poslušně jsem vytáhal z komory mop a vytřel po sobě ten svinčík, přeci nejsem nevychovanec. V přízemí jsem vlezl do výtahu, jako cíl jsem si stanovil náš kávovar v kuchyni a jeho božské cappucino. No co. I chlap má své neřesti. Cestou jsem míjel patro s tělocvičnou, pohled na moje břicho. „Ten sixpack se asi sám neudrží," zhodnotil jsem situaci, že cvičit jenom třikrát týdně se nevyplácí a měl bych se vrátit k původním 5 dnům cvičení. V kuchyni jsem zaplul ke kávovaru pozorující stroj připravující kávu. Usadil jsem se na sedačku projíždějíc programy v televizi. Jediným zajímavým programem byly zprávy, ale i tam se prakticky nic nedělo, a kdyby ano, my bychom to věděli jako první. Během sledování televize jsem si uvědomil, že tu něco nehraje. U televize běžně sedávala ona, protože to měla dle jejích slov snad za trest. Udržet ji na sedačce v klidu byla pro nás všechny výzva a zdá se, že ona nad námi teď vítězila.

„Clinte?" Zakřičel jsem do patra nade mnou. Část, kde jsme měli pokoje byla spojená jenom schody s obývacím pokojem, kuchyní a jídelnou, tudíž mě Clint mohl slyšet.

„No?" Ozvalo se během chvíle.

„Nevíš něco o El?"

„Ne, proč se ptáš?" Zajímal se dál.

„Mám dojem, že nám zdrhla, aby nemusela čelit tomu trestu na pohovce, jak tomu ráda říkala." Clint se objevil na schodech. Samozřejmě, zmínka o ní a je na nohách. Jo chlape, mám dojem, že to samé cítíme oba. A k té samé osobě.

Podíval se na mě, já na něj a skoro jako bychom si četli myšlenky, jsme se vydali k výtahu.

„Tak umíněného a nezodpovědného člověka jsem nikdy nepoznal," nadával při cestě dolů.

„Takový potkáš jednou za život, a my jsme s ní v jednom týmu, mohlo to být i horší." Pokrčil jsem rameny. Mohlo to být tisíckrát horší. Vím své.

„ Já tu holku zabiju," procedili jsme oba mezi zuby, když jsme ji našli v tělocvičně bojující s bývalým boxerem, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout.

Lucy

„A dost," dvojitý řev se ozval místností. Otočila jsem hlavu směrem, odkud hlasy přicházely. Bucky a Clint.

„Ty, vypadni," zakřičel Clint na mého protivníka, ten neodporoval, sebral se a odešel. Měla jsem v plánu úplně to samé. Šla jsem hned za ním, u dveří mě akorát zastavili ti dva. Rukou mi Bucky zatarasil cestu pryč.

„Ty ne." Protočila jsem oči, to bude zase kázání.

„Co jsem provedla?" Založila jsem si ruce na prsou.

„Jo ty nevíš? Co třeba tohle?" Přidal se ke konverzaci Clint.

„Nejste moji rodiče," oponovala jsem.

„Ale jsme tvoji kamarádi, co mají o tvé zdraví strach." Uhm. Podlezla jsem Buckyho ruku a mířila si to pryč.

(...)

V noci jsem moc dobře nespala. Asi dvě hodiny po ulehnutí jsem se ještě převalovala a pak jsem si dala prášky na spaní. No a co.

Ráno jsem dostala od Steva pokyn, že mám zajít za Helen, zkontroluje mi vyhojení všech ran a případně doporučí další postup. Neodporovala jsem, třeba mi napíše i potvrzení, že je mi už fajn.

„Dneska ještě v klidu, od zítra už můžeš fungovat normálně," podívala se na má zahojená zranění Helen.

„Prosím, napíšeš mi, co jsi teď řekla, na papír a podepíšeš mi to? Ráda bych to předala ostatním, pořád mě mají za invalidu a nutí mě celý den sedět na pohovce.

„Jestli ti to udělá radost," nejistě se pousmála a za doprovodu mého vyprávění o posledních dnech mi psala na papír potvrzení.