Who are you?{ff Avengers} *KOREKCE*

-10- Baking workout problems..

„Když myslíš," neochotně jsem se zvedla z pohovky. „Co chceš tedy dělat?"

Steve zamířil směrem do kuchyně, já se šourala za ním. Co má za lubem?

,,Budeme péct," oznámil vytahující ze skříňky mouku. Asi jsem se přeslechla? Péct?

„Je ti dobře, Steve?" Zeptala jsem se a ruce dala v bok.

„Líp mi nikdy nebylo?"

„Na otázku se otázkou neodpovídá, není to slušné," trvala jsem si na svém.

„Je mi dobře."

„Péct? To ty umíš?"

„Tvoji nedůvěru si budu brát osobně, El."

„Za nic. No, co chceš péct?" Změnila jsem téma.

„Mufiny nebo mrkvový dort," odvětil.

„Nesouhlasím," zamračila jsem se. Jasně, mrkvový dort s mojí alergií na mrkev v jakékoliv podobě.

„Proč?"

„Alergie na mrkev? Říká ti to něco?" Rozhazovala jsem rukama ostošest, abych mu ukázala, že já s mrkvemi jsme na tom velmi bídně, co se týče našeho vztahu.„Promiň, mrkve vlastně," uvědomil si vzápětí, ale hned pokračoval. „Takže mufiny," rozhodl, aniž by se třeba zeptal na můj názor.

„Tak jdeme na to," pousmála jsem se lehce, přičemž jsem začala hledat další potřebné suroviny.

(...)

,,Výborný! Povedly se nám," pochválil naše muffiny Steve,jakmile spořádal už dva a chystal se na třetí.

Neměla jsem na to co říct. Jsem talent od přírody. Ale asi jenom na práci a na vaření. Sporty, no, raději o tom nemluvím.

„Nevadí ti, když půjdu o chvíli dřív? Potřebuji si něco zařídit," zeptal se zčistajasna a já si v duchu vyskočila pár metrů do vzduchu. Ale navenek jsem nasadila smutný výraz.

,,Jasně, chápu. Neboj blbosti dělat nebudu, jsem zodpovědná," přikyvovala jsem, zatímco můj zničený výraz ho přesvědčoval, že kraviny dělat nebudu. Naletěl mi. Patetické.

,,Bucky dorazí za chvíli, žádný kraviny," řekl mi než nastoupil do výtahu.

,,Neboj a měj se pěkně, " horlivě jsem na něj s falešným úsměvem mávala.

Dveře se zavřely. Tak a mám konečně klid. Vyběhla jsem k sobě do pokoje pro oblečení na cvičení, hodila na sebe červené legíny a černé tričko s dlouhým rukávem.

,,Jarvisi, svez mě dolů k tělocvičně, prosím" poprosila jsem ho, když jsem stála ve výtahu.

,,Jistě." Výtah se konečně pohnul směrem dolů.

Kdyby se dala místnost obejmout, určitě bych svou nejmilovanější tělocvičnu objala. Tak moc mi chyběla nějaká fyzická aktivita.

Z kapsy jsem vytáhla iPod a pustila si písničky. Začala jsem během po obvodu tělocvičny.

První kolečko šlo celkem hladce, při druhém se mi začalo těžce dýchat, třetí mě málem stálo omdlení a čtvrté jsem raději vzdala. Místo toho jsem vylezla na hrazdu a začala se k ní přitahovat aneb shyby vládnou světu. Pravidelně jsem vydechovala a občas se podívala do dveří, jestli náhodou nejde zuřící Bucky, který by mě, jak ho znám, z hrazdy násilím sundal a odnesl pryč.

Po dvacátém přítahu do tělocvičny vpadl Bucky. Sundala jsem si sluchátka a dál pokračovala. „El," podíval se na mě Bucky. Opřená o podložku jsem se nacházela v pozici prkna a měla v plánu vydržet co nejdéle.

„Ne," odvětila jsem, aniž bych změnila pozici. Hlavně dýchej, cvičení bez dýchání není cvičením.

„Nemáš provozovat náročné aktivity a cvičení je příkladem téhle aktivity," pokračoval.

„Jo, jenomže, nehodlám pořád sedět na zadku." Celé tělo se mi třáslo pod vlivem prkna, které jsem se zoufale snažila udržet.

„Přestaň, ublížíš si. Nejsi zcela zahojená," snažil se mě přesvědčit. Marná snaha.

„Neříkej mi, co mám dělat, na to už jsem velká dost," procedila jsem skrz zuby potýkající se s bolestí a vztekem. Bucky mi nohou podkopl levou ruku, moje stabilita zmizela a já spadla na zem. Hrudník trochu zabolel, ale nic, co bych nepřekousla.

„Tak pojď hrdinko, koukám, jak moc jsi zahojená." Musel si všimnout mého výrazu, když jsem se zvedala. Uraženě jsem se otočila a v duchu plánovala, jak ještě budu cvičit. Bohužel, Bucky byl jiného názoru. Ne, že bych mu snad vyčítala jeho názory, ale názor na můj zdravotní stav mu vyčítat budu vždycky.

,,Bucky, polož mě na zem" vyjednávala jsem. Nejprve ale hezky v klidu jako hodný polda.

Nic. Bez odezvy. Typické. Přitvrdíme.

„Jamesi Buchanane Barnesi, sundej mě dolů, než ti ošklivě ublížím," vyhrožovala jsem. Opět nic. Bez sebemenší reakce. Věděl, že bych mu neublížila.

V obýváku mě položil na gauč se slovy: „Teď se odtud nehneš, i kdybych tě měl přivázat."

„Tady nezůstanu v žádném případě," vstala jsem a on mi chytil ruce za zády.

To si dělá srandu.

,,Come on. Buď kámoš a pusť mě," odporovala jsem. Marně.

,,Nikam nepůjdeš," drmolil a ruce za zády mi víc sevřel. Začínalo to bolet.

,,No taaak! Nebo mi alespoň nerozdrť tu ruku. Ještě bych jí mohla potřebovat."

Stisk povolil. „Co to se mnou děláš?" Šeptl mým směrem.

,,Prakticky jsem nic neudělala," pokrčila jsem rameny.

,,Tak co, budeš můj parťák ve zločinu a podnikneme něco?"

,,Vlastně musíme do SHIELDU," odvětil tajuplně.

,,Musíme?" To zní vážně. Ale musíme? To se počítalo, že půjdu i já? Super.

„Tak jedeme, koukat se na ten tvůj výraz, že chceš ven, už déle nevydržím. Ale zopakuji ti, že jsem na kurzu první pomoci pozor nedával."

„V tom případě je smutný, že za tolik let v SHIELDU jsi ten kurz absolvoval asi jen tak 15x. Je umění si z toho nic neodnést, nicméně nejsi jediný."