Who are you?{ff Avengers} *KOREKCE*

-31- I thought you trust me, obviously you don' t

Čekala jsem cokoliv. Úder, objetí..ale jenom ne tohle. Položil mi ruku na rameno, zadíval se mi do očí: „ Sama víš, že nám můžeš říct všechno. Tajila si to zbytečně, Lucy." Stála jsem tam pozorující všechny kolem sebe. Přikyvovali, nebyli naštvaní ani smutní, nýbrž stále zmatení novou skutečností. 

„Jak to funguje?" Optá se po chvíli Tony. Nechápavě se na něj podívám s pohledem ala co přesně myslíš.

„Myslím to ovládání živlů. Jak měníš živly při boji." 

„Ach taak," usměju se „není to zas tak složité." Před tvář zvednu dlaň, ze které najednou vyšlehne malý plamínek ohně. „Stačí pouhá myšlenka, mnohdy i pouhý pocit a živel," najednou se plamínek změní v malou rostlinku „se změní sám." Vím, že mě pozorují. Neskrývám, že mi chybělo ovládat živly. Moc mi to chybělo. Takové zkropení někoho vodou. Usměju se. Bucky to nesnáší, další hodinu si pak fouká fénem vlasy, aby byly tak skvělé a suché jako předtím.

„To je úžasné," obdivuje malou rostlinku v mé ruce Wanda, která až teď, i když o mých schopnostech věděla, mě je viděla používat prvně. 

„Kéž by to bylo všechno, spoustu věcí vám nemůžu ukázat, jelikož se dají použít pouze v boji, nicméně ještě jeden živel vám chci předvést." Pohled stočím na Buckyho. Jakmile si všimne mého pohledu, začne okamžitě vrtět hlavou, na znamení, že to nemám zkoušet. Ruce spustím podél těla, zavřu oči a soustředím se na živel vody. Cítím ji. Cítím její přítomnost. Ostatní v místnosti dále mě dále sledují v mém počínání, ale když si začne voda tryskající z kohoutku razit cestu po podlaze mým směrem, začínají se ozývat, že tu asi není něco v pořádku. Když pocítím, že jsem ji nashromáždila dostatek kolem sebe, prudce zvednu ruce nad hlavu. Kolem nás se utvoří kupole z vody. Voda tvořící kupoli tvoří kolem nás nepropustnou zeď. S rukama stále nahoře váhavě otevřu oči. 

„Ohromné," Steve se prsty jemně dotkne kupole zevnitř. Voda stéká seshora dolu, což vytváří dojem, že je kolem nás něco jako vodopád, ale voda se hned vrací na vrch kupole a dolu stéká znovu.

„Měla by být neprůstřelná," poznamenám, zatímco ostatní obdivují můj výtvor. „Fakt?" Zajímá se hned Tony. „Teoreticky ano, voda absorbuje střelu a hned ji odmrští zpět k tomu, kdo ji vystřelil. Nevím, jak je to s raketami, takový sebevrah nejsem, abych to zkoušela." Uchechtnu se a ostatní se zasmějí se mnou.

Ruce spustím podél těla, kupole stále drží, aby zmizela musím tlesknout, což během chvíle udělám. Všechna voda se seskupí do velké vodní koule, která se lusknutím prstu rozdělí na menší vodní koule, které se lusknutím prstu vypaří. Až na jednu, kterou jsem si nechávala speciálně pro někoho z přítomných.  Chudák člověk skončil během chvíle s mokrou hlavou a tričkem. 

„Promiň, nedalo mi to, Bucky." Ušklíbnu se. Ne, nedokážu si to odpustit.

„Nesnáším tě," procedí skrze zuby. 

Pouhou myšlenkou na přeměnu se transformuji do lidské podoby. Pohlédnu na člověk, který má v mém srdci zvláštní místo. Miluju ho, ale přesto mi na tom něco nesedí. A nesedí mi jeho pohled na mně. 

„Myslíte, že byste nám dali minutu?" Poprosí daná osoba, jelikož se mnou očividně potřebuje něco pořešit. Nechci nic řešit. 

„Jasně, není problém." Odsouhlasí Tony a na můj vkus až příliš rychle pádí dolů do společné místnosti. Bucky mě cestou chytne za ruku říkajíc mi tím hodně štěstí. Pousměju se.  V těsném závěsu za ním jde Steve debatující s Wandou. Dveře bouchnou na znamení, že už tu nikdo není kromě nás dvou.

Mlčím. Zarytě mlčím a snažím se na sobě nedávat poznat žádnou emoci. Daří se mi to jako obvykle skvěle. Pomalu se zvedne z mé postele, kde doteď seděl, a míří mým směrem. Zastaví se dva metry ode mě. Chce něco říct. A ne nic příjemného, čemuž by odpovídala vzdálenost, ve které se ode mě drží.

„Tak mluv," pobídnu ho. Když nezačne mluvit, nikam se nehneme.

„ Jak je to možné?" Zeptá se. Čekala jsem ji. 

„To je dlouhý příběh a co vím, trpělivost nikdy nebyla tvá silná stránka." Odpovím, přičemž si založím ruce v bok.

„Mělas mi to říct. Kdybych to věděl..." Zvýší hlas, na což nejsem zrovna třikrát zvyklá. Takové zlatíčko jako on a křičí. Je naštvaný. Koukám mu do očí a mám dojem, že tím akorát přilévám olej do ohně.

„Nic neřekneš? To je typické, naprosto typické pro tebe." Vyčítá mi. Cítím se jako na tom plese, který se konal celkem nedávno.

„ Jsi chladná jako led a tvrdá jako kámen. Všechno chceš zvládat sama, nechceš procitnout, ukázat emoce, být člověk." Jeho slova mě ranila. Na tváři však zanechávám kamenný výraz. On popojde o metr blíže ke mně. 

„Myslel jsem, že mě miluješ, že ti na mě záleží. Myslel jsem, že mi důvěřuješ, ale očividně ne." Pokračoval dál.

„ A taky záleží a miluju tě. Ale jsou věci, které si musím nechávat pro sebe. Nemůžu být otevřená kniha." Hájím se.

„ Nemusíš být otevřená kniha, jenom chci, aby ses mi občas svěřila, jako se svěřuješ Buckymu." Uhodil hřebík na hlavičku. Srovnává náš vztah s kamarádstvím s Buckym.

„Jak můžeš tyhle dvě věci porovnávat? Sám nejlépe víš, jak to mezi mnou a Buckym je."

„Ano, to vím. Společná historie." Chce vyvolat ještě větší hádku než je teď?

„Proč sem pleteš Buckyho? Žárlíš? On se ti snaží pomoct, mluví se mnou o tom vztahu, radí mi, jak se ti otevřít. Chtěla jsem s tebou trávit čas. Fakt chtěla. Ale tohle tvoje chování..." 

„ A že ses mi neotevřela! Jediné, co umíš, je hrát si na ledovou královnu a jde ti to výborně. Projevíš někdy nějakou emoci?" Oboří se na mě s dotazem. Tvářím se pořád stejně- nedostupně, bez náznaku čehokoliv. 

„ Otevřela jsem ti jako nikomu jinému tady. Uvažuj o tom." Odvětím naposledy, projdu obloukem kolem něj ke stolu, kde leží tablet a začnu si prohlížet další informace o tom vloupání. Už se na Clinta neotáčím. Potřebujeme oba vychladnout, abychom si neřekli  více věcí, co by nás později mohli mrzet.

„Na tohle nemám," zavrčí a třískne dveřmi. Unaveně se svalím do křesla, ještě jsem ani dokonale nevyspala kocovinu a už musím čelit dvojitým potížím. Proč ze všech na světě já? Clint mi opět vyčetl kopu věcí a já nevím, jak ani s jednou vyčtenou věcí naložit. Jeho slova zabolela, co jsem si uvědomila, bylo to, že měl pravdu. Neukazuju city, prakticky ani člověk nejsem, to zjistil teď. Nejsme emocionálně dostupné, není to naše přirozenost. Jenomže nereagovat na to, co mi řekl, by bylo už moc i náš rod. Zvedla jsem se z křesla a došla k oknu, pod nímž jsem na parapetu měla svoje rostliny a album s fotkami. Vzala jsem do ruky album a pomalu se svezla až na zem. Seděla jsem opřená o stěnu pod oknem se skrčenými nohami a listovala albem. Na první straně série fotek s Nat. Na dalších stranách jsem byla s celou partou nebo s jenom s Tonym, Wandou nebo Buckym. Poslední strana byla věnována Pietrovi. Sjela jsem pohledem až na dolní část poslední stránky, kde jsem měla nově vloženou fotku mě s Clintem. Fotku jsem vzala do ruky, zírala na ni a střídavě se koukala i na fotky s Pietrem. 

Stalo se to. Projevila jsem emoce. Kdo říkal, že neprojevuji emoce, šeredně se mýlil. Možná projevuji emoce až moc...

*Korekce 15.1.2021 0:53 ráno*

Ahojte, tak jsem se během svého prvního zkouškového v životě utrhla a napsala/přepsala další kapitolu, o kterou byl velký zájem u té minulé. Nepředhazujte mě krokoušům a žralokům!  Další kapitola snad již brzy. Zároveň doporučuju mojí knížku Everything, ve které vysvětluji určité věci ohledně psaní příběhů. ♥