"Bereš mě k sobě?"
Yoongi se pousmál. "Jo. Není to sice nic moc, ale něco jsem ti slíbil a chci to dodržet."
Ačkoli si Yoongi říkal, že by neměl, ozval se jí znovu. Věděl, že se žene akorát do problémů, ale nemohl si pomoct. Nebyla snad hodina, co by na ni nemyslel a měl vítr z toho, že je v tom až po uši už takhle brzo.
Jeho byt byl chaos, no nikdy to nijak zásadně neřešil. Sohee si ale všechno zkoumavě prohlížela a teprve v ten moment si uvědomil, že to rozhodně není nic, čím by se mohl chlubit.
"Promiň, je to docela zmatek."
"Ne, to je v pohodě," ujistila ho.
"Dobře. Tak se posaď. Dáš si něco?"
"Jen vodu. Díky."
Říkal si, že do jeho bytu vůbec nezapadá. Seděla na pohovce, vedle ní zmuchlaná deka a polštář, rozečtená kniha na něm. Na sobě měla bílý svetr a světle modré kalhoty, dlouhé vlasy spletené do úhledného copu. U nohou na zemi měla položenou školní tašku.
"Proč jsi mě sem tedy pozval?" zeptala se, když ji donesl sklenici vody, o kterou ho požádala.
"Řekl jsem, že ti zase zahraju. Nechtěl jsem tě kvůli tomu ale tahat po venku, když mám piano doma."
Dívala se na něj se stejným nadšením, jako když jí to tehdy slíbil v kavárně.
"A myslíš, že bys mě mohl něco naučit?" zeptala se a zničehonic se zvedla z pohovky, načež k němu hned vzápětí přešla. "Nikdy jsem nehrála, ale chtěla bych to zkusit."
Yoongi by nejspíš souhlasil naprosto se vším, co by si přála.
ČTEŠ
TWO WORLDS | myg
Fanfiction"Žiju díky ní v představě, že je zničehonic všechno růžové, ale i přesto si v hloubi duše moc dobře uvědomuju, že realita je úplně jiná. A že jednou to přestane fungovat." Dva odlišné světy. Světy, které se v jednom krátkém okamžiku osudově střetly.
