Únos Beth

48. kapitola

Přišli jsme do zahrady.
Je fakt krásná. Vím, říkám si to pokaždy, když sem přijdu, ale je to pravda.
Přišli jsme k židlím a sedli si.
,,Na téhle zahradě máme spoustu vzpomínek." usmála jsem se.
,,Přesně. A ještě jich bude."
,,Dominiku chtěla bych se na něco zeptat."
,,Můžeš se mě zeptat na cokoliv."
,,Ohledně mého táty."
,,Beth. Víš já ti fakt nic říkat nemůžu. Promiň."
Kývla jsem.
,,Aspoň nějaký náznak. Potřebuju vědět trošku víc."
,,Až ti to David řekne, tak budeš vědět všechno. Vím, že chceš vědět, co se stalo."
,,Víš. Můj táta udělal spoustu špatných věcí."
,,Například?"
,,Tohle nikdo neví. Ani moji nejbližší. Jenom moje rodina."
,,Pokud se chceš svěřit, tak povídej."
,,Zabil člověka." zašeptala jsem a sklonila hlavu.
Dominik vyvalil oči.
,,Víš koho?"
,,Hm. Jo, svého kolegu. Ale nechtěl to udělat schválně. On má psychické problémy. "
,,Beth. Nevím co ti na to mám říct. Mrzí mě to."
,,To už je jedno. Ale bojím se, co udělal Davidovi."
,,Vše až zjistíš, tak to pro tebe bude těžší, ale zvládneš to, neboj."
,,Až se vše dozvím, budu moc chodit ven?"
,,Ano, určitě budeš." usmál se.
,,Bojím se, co bude dál se mnou."
,,Věř mi, že se nemáš čeho bát. Doopravdy se neboj. Když tak jsem tady pro tebe."
,,Děkuju moc. Já pro tebe taky. Kdyby jsi chtěl o čemkoliv mluvit."
,,Jo, děkuju. David mi připadá, že není tolik naštvanej už."
,,Není. Nějak se s tím smířil."
,,Aspoň, že tak. Bál jsem se, že na mě bude dlouho naštvanej."
Usmála jsem se.
,,To ne. Naštěstí teda."
Seděli jsme a povídali si strašně dlouho.
Vyprávěli jsme si naše různé zážitky.
Dominik vzpomínal na starý časy a já taky.
Dá se s ním strašně dobře bavit.
Cítím se s ním tak šťastně, tak úžasný pocit, který jsem dřív nikdy nezažila.
Někdo vešel na zahradu.
Oba jsme stichli a čekali, kdo přijde.
Martin přišel k nám ke stolečku.
,,Už jsem myslel, že jste spolu někam utekli." zasmál se.
,,Ne, proč? Jsme jenom tady." usmála jsem se.
,,Nechcete jít už dovnitř? Musí vám být zima."
,,Jo, už bychom mohli jít." podíval se na mě Dominik.
,,A kolik je Martine?"
,,Právě, že už půlnoc."
Podívala jsem se na Dominika a zasmála se.
,,Co že? Tolik už?"
,,No. Tak už pojďte. Kdyby tady byl David, tak se posere, že jste takhle dlouho venku."
Zvedla jsem se.
,,Tak jdeme, ne?"
Dominik kývl a zvedl se.
Přišli jsme domu.
Svlékla jsem si mikinu a šla si lehnout.
Vešla jsem do pokoje Dominika.
Běžela jsem po tmě do postele a rozvalila se.
Vzala jsem si deku a přikryla se.
Jsem tak zmrzlá.
Po chvilinku přišel Dominik.
,,Jee. Ty už hajáš?"
,,Ano, jsem strašně zmrzlá."
,,Tak to tě jdu zahřát." usmál se a sundal si tričko.
,,Bude ti zima." usmála jsem se.
,,Většinou spím bez trička."
,,Já se bránit nebudu. Klidně spi nahej."
,,Jo? To by se ti líbilo?"
Přišel k posteli a sedl si na ni.
,,To je jasný."
Sundal si kalhoty a přišel ke mně.
,,Pojď, pustím tě do tepla." řekla jsem a pustila ho pod deku.
Objemul mě a dal mi pusu.
,,Jsi tak krásná."
,,To ty. Tak krásnej, úžasnej."
,,Zítra si spolu zacvičíme." usmál se Dominik a dal mi pusu na hlavu.
Zasmála jsem se.
,,Děkuju za tebe Dominiku." řekla jsem a políbila ho.
,,Já jsem tak strašně unavenej, že nedám si pustit film."
,,To se mi ulevilo. Protože mi úplně padají oči."
,,Mě taky, takže asi dobrou zlatíčko." řekl a objemul mě.
,,Dobrou."
V noci mě probudily nějaký zvuky. Jako kdyby někdo byl v kuchyni.
Pomalu jsem si sedla.
Dominik už roztomile spinkal. Zvedla jsem se a zapla jeho mobil.
Je kolem jedné ráno.
Uslyšela jsem kroky.
Povzdechla jsem si a zpátky si lehla.
Přemýšlím o tom, vzbudit Dominika, ale on tak sladce spinká.
Navíc nechci ho budit, kvůli takový pitomosti.
Někdo šel do kuchyně, protože nemůže spát a teď je v obýváku nebo v kuchyni.
A to je celý. Teda aspoň doufám.
Proč jsem tak paranoidní.
Zachumlala jsem se pod peřinu.
Zavřela jsem oči a slyšela obří ránu.
Strašně jsem se lekla a rychle si sedla.
Podívala jsem se na Dominika.
Jenom se přetočil na druhou stranu a v klidu spal dál.
Nechápu, že někdo takhle pozdě tady dělá takový rámus.
Zakulila jsem očima a zvedla se.
Jdu se tam podívat, nic se nestane.
Přišla jsem ke dveřím a otevřela je.
Pomalu jsem přišla do obýváku.
Viděla jsem postavu stát v kuchyni.
Pomalu jsem přišla tam.
Nepoznávám, kdo tam stojí.
Osoba se otočila.
Vojta.
Vážně tady stojí Vojta.
Povzdechla jsem si.
,,Proč tady děláš takový hluk?" zašeptala jsem.
,,Co ty tady děláš?"
,,Vzbudilo mě to. Tak se aspoň stiš, když nemůžeš spát."
,,Drž hubu Beth."
Zasmála jsem se.
,,Jasně. Jediný co na to řekneš. No nic. Prostě tady přestaň mlátit s věcmi, já jdu."
Otočila jsem se a šla.
,,Ne. Stůj."
Zastavila jsem se a otočila.
,,Ještě něco?"
,,Jo, pojď blíž."
,,Ne. Vojto jdi do prdele. Chci jít spát. Jsem unavená a nemám na tebe náladu."
,,Jo? Tak ty takhle?"
,,Přestaň už s tímhle. A neřvi. Celej barák spí."
Zasmál se a přiblížil se ke mně.
,,Vážně si myslíš, že jsem tak blbej?"
,,To jo, myslím. Ale teď už jdu spát."
Chytil mě za rameno a přisunul k sobě.
,,Hej, přestaň. Nech mě." snažila jsem se bránit.
Pustil mě jednou rukou a druhou vzal do ruky prkýnko na krájení.
Snažila jsem se řvát, ale než jsem cokoliv stihla říct, cítila jsem silnou bolest hlavy.
,,Teď už budeš zajisté držet hubu."
Uviděla jsem tmu před očima a nohy se mi podlomily a spadla jsem na zem.
Cítila jsem, jak na mě někdo sahá.
Pak už jsem necítila nic.
Nevnímala jsem.