Únos Beth

35. kapitola

,,Jenom ti to připadá, věř mi."
Je divný lhát někomu, koho mám ráda.
Jo, mám ho ráda. Nepovažovala bych nás za nějaký kamarády, ale prostě ráda ho mám.
,,Promiň, je to otravný, chápu."
Kývla jsem.
,,A jak se máš?"
,,Strašně dobře. Jsem tady zavřená, nemůžu nikam vycházet, nemám tady rodinu, přijede někdo, kdo mě zmlátil. Ale jinak v pohodě že jo."
Martin se zasmál.
,,Ne, promiň, že se směju. Já to chápu."
Usmála jsem se.
,,Nemůžeš přemluvit Davida. Chci být v obýváku, nebo s někým."
,,To nepůjde. Ta váza, les, jak jste se opili.."
,,Ani mi tu vazů nepřipomínej, fakt mě to mrzí."
,,Hm. A jak sis to aspoň užila?"
,,Bylo to super. Cítila jsem se úžasně, ale to je normální, když piješ alkohol."
,,Když tě David upozorňoval, že nemáš pít, tak jsi nevypadala, že to máš v plánu."
,,Taky jsem neměla. A potřebuju se hodně omluvit Davidovi, ale až bude víc v klidu."
,,Teď to moc dobrý nápad není."
Kývla jsem.
,,Nevíš kolik je?"
,,Nějak odpoledne."
,,Já se chci jít s někým bavit. Třeba s Jakubem, Dominikem nebo s Kubou."
,,Já vím, ale dej tomu čas. A hlavně ho teď poslouchej. Ale vím, že ti to můžu říkat stokrát a nebudeš." zakroutil hlavou.
,,Tentokrát fakt poslechnu."
,,Tak já jdu, tak čau."
Kývla jsem a nic neříkala.
Martin odešel.
Zase sama. Vojta přijede. Tohle jo horor.
Já se tady asi zblázním.
Zvedla jsem se a šla na záchod.
Stoupla jsem si ke schodům.
Jak já bych ráda navštívila Kubu.
Vzpomněla jsem si na slova Dominika.
On si myslí, že je naproti Kubovi ošklivej.
Jasně, že není. Přijde mi o hodně hezčí.
Ale to nic proti Kubovi.
Přemýšlela jsem, jestli se tam rychle jenom nestavit.
Ne, co ti teď říkal Martin.
A nechci naštvat Davida.
Přišla jsem na záchod. Podívala jsem se do zrcadla, jak vypadám.
Ach ne, fuj, to je tak strašný. Vypadám tak.. Nechutně.
Došla jsem si na záchod a pak se šla prospat.
Vzbudila jsem se kolem páté odpoledne.
Otevřela jsem si okno. Z téhle strany vidím na lesy.
Usmála jsem se.
To bylo úžasný s Dominikem v lese.
Učesala jsem se a přišla do obýváku.
Byl tam jenom Dominik.
Rychle jsem za ním přiběhla.
,,Ahoj." usmívala jsem se.
,,Ahoj, zlatíčko." řekl potišeji.
To mi udělalo takovou radost. Je úžasnej.
,,Tak jak ses vyspala?"
,,Dobře. Prostě z nudy jsem usnula."
,,Chápu. Vojta už je tady, víš o tom?"
,,Věděla jsem, že má přijet, ale nenapadlo mě, že už tady je."
,,Chápu. Sehnal jsem peníze, další."
,,Kolik?"
,,Sto tisíc."
,,Jo, tak to je super. Ale bude nám to trvat dlouho."
,,No. Lhát ti nebudu."
Slyšela jsem, jak někdo přišel.
Byl tam Vojta.
Zhluboka jsem se nadechla.
,,Je, čau Beth, tebe jsem tak dlouho neviděl."
,,Tak dva dny zpátky, ale v pohodě."
,,To je jedno snad, ne?"
,,Vůbec na ni nemluv, zkus si k ní jenom přiblížit. Budeš od ní pryč aspoň dva metry."
,,Domčo. Nepočítej metry, ale peníze."
,,Jseš strašnej zmrd, víš to?" zeptala jsem se naštvaně.
,,Ano, vím."
,,Vypadni, nikoho nezajímáš."
,,A už jste se vyšukali? Dominiku věř mi, že ta ti dá i zadarmo."
Dominik si naštvaně stoupl.
,,Chceš rozbít hubu?!"
,,Dobrý, už jdu."
Vojta se usmíval a rychle odešel
Vydechla jsem.
,,Budeme to mít teď těžký, ale spolu to zvládnem." řekl a chytl mě za ruku.
,,Já ho tady nechci prosím. Já už prostě nemůžu. Já už na tohle nemám." rozbrečela jsem se.
Dominik si mě jemně přitáhl ke sobě.
,,Neplakej. Miláčku. Já jsem tady pro tebe. A zvládnem to."
Otřela jsem si slzu.
,,Počkej, jak vyděláváte? Já to nechápu, do práce nechodíte." došlo mi.
,,Vyděláváme pomocí internetu. Je to jednoduchý. Někdy ukážu."
Usmála jsem se.
,,V pohodě, jen mě to zarazilo."
,,A už neplakej. Slzy ti nesluší. Nerad vidím, že jsi smutná."
Mám smíšené pocity. Je mi psychicky blbě a už mě unavuje Vojta.
Cítím bezmoc, že se nemůžu bránit.
Snažila jsem se změnit téma.
,,Říkám ti, že tady dlouho nezatajíme, že spolu jsme." snažila jsem se usmát.
,,To máš pravdu. Ale aspoň nějakou dobu."
,,Přesně, pokusíme se."
,,Já bych s tebou chtěl být tak strašně sám." usmál se Dominik a dal mi ruku na stehno.
To je tak úžasný a uklidňující pocit.
,,Já s tebou. Jsem jenom tvoje."
,,Ano, jenom moje."
Někdo přišel. Opět jsme se od sebe odtáhli. Dostala jsem obavy, že nás někdo slyšel.
Otočila jsem se a stál tam David.
,,Čau." kývl na nás naštvaně hlavou.
Je pořád tak strašně naštvaný.
Nejradši bych za ním šla a strašně se mu omluvila.
Pícha mě u srdce to, co jsem udělala.
Vím, že to nevypadá a že si myslí David úplný opak, ale je to tak.
Jsem strašně otevřený, milující a chápající člověk.
A bolí mě, když vím, že jsem někomu ublížila.
Kývla jsem jenom hlavou a snažila se o úsměv.
,,Mám omýt nádobí?" nabídla jsem se sama. Stejně mi to David přikáže.
,,Ne. Dneska jsi tady makala dost."
Jeho odpověď mě zarazila. Ale tak aspoň to nemusím dělat fakt já. Hrozně mě to nebaví.
,,A nemám to udělat já?" nabídl se mile Dominik.
Sakra proč si až teď uvědomuju, že to je ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkala.
,,Můžeš. Tak díky."
,,A já bych uklidila v kuchyni."
,,Ne. Beth jdi k sobě."
,,Dobře. Chtěla jsem jenom pomoc." řekla jsem upřímně a zvedla se.
,,Já vím. Děkuju."
Řekl to tak klidně a mile.
Možná už se uklidnil a tolik naštvaný není.
Akorát musím poslouchat, snažit se být milá a neodmlouvat.
Přesně tak, jak mě to od začátku učí Martin.
Šla jsem rychle k sobě.
Úplně netuším co budu dělat, ale asi si lehnu.
Tohle je tak strašně zábavná věc.
Ležet a čumět do stropu.
Kdybych dřív věděla, že budu tady uvězněná, víc bych si své milované práce vážila.
Teď se tady nudím. Ale je to hlavně díky mně, alkoholu a.."
A Dominikovi.
Vlastně ten za to tak úplně nemůže.
Ale jak se o mě dneska celý den stará.
Je to dobrý člověk.
Už od začátku byl tak úžasnej.
Vzpomněla jsem si, jak mi jel pro vložky. Prostě se o mě staral už od začátku. A co si budem, moc jsem si toho nevážila.
Uslyšela jsem klepání.
Známý zvuk, který slyším poslední dobou pořád.