Únos Beth

2. kapitola

Probudila jsem se. Oči mě začaly pálet ze světla, které jsem dlouho neviděla.
Ano, všechno si pamatuju. Doopravdy úplně vše.
Martin s Davidem mě unesli. Taky si pamatuju, jak mě uspali.
Ale proč jsem si to před tím nepamatovala?
Rozhlížela jsem se kolem sebe.
Jsem v nějakém pokoji a ležím na posteli. Se zavázanýma rukama. Naštěstí nohy mám volné a látku přes oči taky naštěstí nemám.
Ten pokoj je ale hezkej.
Velká moderní skříň, okno a tato postel.
Místnost moc velká není.
Koukla jsem se na svoje tělo a všude jsem měla modřiny a pořád mě bolela hlava z toho, jak jsem se bouchla o krabice.
A co teď? Měla bych dělat, že spím, ale to taky na věky dělat nemůžu.
Ruce mě tlačily. Ty ruce mi ale rozvázat mohli. Zakoulela jsem očima.
Zajímá mě, jak budou vypadat a kolik jim tak bude.
Podle hlasu, bych neodhadla.
Přemýšlím, že bych se měla zvednout a jít se tady projít.
Ale zase takovou odvahu nemám.
Mohli by mě seřvat nebo dokonce uhodit.
David mi připadal docela agresivní, ale nevím.
Podle mě za chvilku sem někdo z nich přijde.
Ale taky je možný, že sem může přijít ten Dominik, jak o něm mluvili.
A co když mě znásilní?
Upřímně jsem pořád pohlavní styk neměla a ani to nemám v plánu.
Podívala jsem se z okna a pořád byla noc.
Koukla jsem se, jestli tady někde nejsou náhodou hodiny. Ale ne, teď nebudu mít nikdy pojem o čase.
Tak strašně by mě zajímalo, kolik tak je.
Povzdechla jsem si.
Jsem hrozně ráda, že si všechno pamatuju a na nic jsem nezapomněla.
Aspoň jedna věc, za kterou jsem ráda.
Další věc, kterou si musím promyslet je, jestli jim řeknu, že si z cesty něco pamatuju a slyšela jsem jejich rozhovor, nebo budu dělat blbou a dělat, že si nic nepamatuju. Asi bych se mohla přiznat, že jsem něco málo slyšela.
Ale oni mi nemají právo klást otázky. To spíš já. Tolik věcí mě zajímá.
Beth, hlavně se chovej slušně.
Jsem strašně upřímnej a agresivní člověk.
Což si myslím, že v téhle situaci by dobrý nebylo.
Sedla jsem si a ještě se rozhlížela.
Že je to tady ošklivý by se říct nedalo, ale radši bych byla doma.
A jak už jsem si v dodávce říkala. Určitě mě policie hledá a já doufám, že odtud co nejrychleji vypadnu.
Uslyšela jsem kroky, jak jdou po schodech.
Předpokládám, že jsem v druhým patře. Rychle jsem zalehla. Začala jsem mít strach.
Zavřela jsem oči.
Už za dnešek poněkolikátý mi začalo bít srdce. Slyšela jsem, jak se kroky blíží a pak otevření dveří.
Ale né těchto.
Asi vedle.
Buď teď půjde za mnou, protože si spletl dveře nebo si pro něco šel a půjde opět dolu. A nebo si pro něco šel a teď teprve půjde za mnou.
Polkla jsem si a snažila se zhluboka dýchat.
Beth, dýchej zhluboka, všechno bude v pořádku.
V duchu uklidňuju sama sebe.
Otevřely se dveře a tentokrát od tohoto pokoje.
Oči jsem měla zavřené a nic neviděla.
Kroky šly až k posteli.
Otevřela jsem oči, abych to měla konečně za sebou. Přede mnou stál kluk. Nevím, jestli by se dalo říct kluk, ale bylo mu tak maximálně dvacet pět.
Můj typ to nebyl, ale ošklivej by se určitě říct nedalo.
Měl hnědé, rozcuchané vlasy, hnědé oči, černé tričko, džíny a byl pořádně vysoký.
Vypadal naštvaně.
Mám z něj strach. Netuším jestli to je David, Martin, Dominik nebo dokonce někdo jiný.
Čekala jsem až promluví.
,,Nic neříkej." řekl mi naštvaně a tvářil se, jak kdybych mu něco udělala.
Podle hlasu jsem poznala, že to je na stoprocent David.
Jeho hlas jsem slyšela tolikrát a dost dobře si ho pamatuju.
Radši jsem poslechla a mlčela.
Měla jsem chuť se ho zeptat, jestli na mě bude dál tak blbě čumět, nebo něco bude říkat.
Ale na to z něj mám moc velkej strach.
,,Asi máš hodně otázek, ale teď ti na to odpovídat nebudu. Postupem času se všechno dozvíš."
Ale já to chci vědět hned.
Nakonec jsem se jenom zeptala.
,,A můžu se aspoň zeptat kolik je hodin?"
Docela jsem to řekla naštvaně a otráveně.
Což jsem nechtěla.
,,Takhle nasraně se mnou teda mluvit nebudeš, okamžitě se uklidni jasný!?" zařval po mě.
Tak teď z něj mám strach ještě víc.
,,Jo, promiň." řekla jsem potichu.
Nedokázala jsem se mu dívat do očí.
,,A kolik je nevím, tak nějak tři ráno."
,,Děkuju." řekla jsem.
,,Teď jdi spát, ráno se dozvíš víc." řekl už docela v klidu.
,,Počkej prosím, hrozně se mi chce na záchod, můžu si dojít?"
Ano já vím, docela blbá otázka. Jasně, že budu moc, ale radši jsem se zeptala, protože nechci abych ho naštvala ještě víc.
,,Jo. Pořád rovně, ty poslední dveře. A do jiných místnosti nechoď, jasný?"
,,Ano, dobře."
David odešel.
Oddechla jsem si.
No do prdele, mám z něho fakt strach.
Vysokej, agresivní kluk.
Ale nevypadá špatně, nic neříkám. Aspoň to není nějakej šedesátiletý úchylný dědek.
Mám strach. Co když se tady ke mně bude chovat každej takhle.
Jasně, co čekám, že mi přinesou jídlo na zlatým podnose a mile se mě zeptají, jak jsem se vyspinkala, když mě unesli. Zvedla jsem se a teď mi to došlo. Mám svázané ruce.
Jak jsi mám sakra dojít na záchod.
Jak se mám svlíknout bez rukou sakra?
No ty vole, proč jsem se nezeptala aby mě rozvázal.
Musím to nějak zvládnout, ale teda nevím jak. Sedla jsem si a náhle stoupla. Otevřela jsem pomalu dveře.
Podívala jsem se na schodiště.
Bylo moc pěkný.
Je to tady vážně hezký a moderní.
Došla jsem na záchod, podle cesty Davida.
Poslední dveře, furt rovně.
Když nepočítám kde teďkon spím já, tak jsou tu další tři dveře.
Za tohle museli dát hodně peněz.
Otočila jsem se zády ke dveřím od záchoda a svázanýma rukama, se mi je podařilo otevřít.
Na záchodě to též bylo moc pěkný. Krásný dlaždičky, velký, prostorný a byla tu obří vana.
Teď bych si do ní nejradši lehla.
Do teploučké vody.
Ale na tohle bych myslet neměla.
Spíš jak si sundat ty kalhoty.
Tohle nepůjde.
Musím to sundat, jinak se počůrám, už vážně potřebuju.
Šikovně jsem prstama rozmotala provaz.
Po dlouhé době, ale zvládla jsem to.
Přece jenom byl provaz už docela uvolněný.
Odložila jsem provaz k umyvadlu, kde bylo velké zrcadlo.
No David mě asi zabije, ale tohle bylo nutný. Podívala jsem se do zrcadla. Měla jsem rozcuchané hnědé vlasy, ale nevypadala jsem nejhůř. Až na rozmazanou řasenku a dokonalé stíny, s kterýma jsem se tak strašně mazala tak půl hodiny.
Rychle jsem si sedla a konečně se po dlouhé době vyčůrala.
Spláchla jsem, omyla ruce, vzala provaz a šla.
Nikoho jsem nepotkala, docela se mi ulevilo.
Po seřváním od Davida, za takovou blbost, už tady absolutně nikoho nechci potkat.
Lehla jsem si do postele, a přikryla peřinou, která byla vedle mě.
Mám tolik otázek, ale jsem tak strašně unavená, že nemám sílu na nic.
Nemám sílu ani přemýšlet.
Zajímá mě, jakej bude Martin.
Jestli bude stejně zlej jako David a co bude dál. Co mi řeknou.
Automaticky jsem se chtěla podívat na mobil, tak jsem ho hledala.
Pak jsem se nad tím jenom usmála a lehla si.
Jsem unavená, ale spát mi nejde.
Mám plnou hlavu myšlenek, tím to asi bude.
Je tu strašný vzduch, tak si půjdu asi otevřít okno.
No už slyším Davida. "Dovolil jsem ti snad, aby sis otevřela okno?!"
Nad tím jsem jenom povzdechla, vstala a otevřela ho.
Koukala jsem, jestli náhodou nezjistím, kde sem.
Vidím tu stromy a velkou zahradu.
Ta zahrada je velká a krásná.
Podívala jsem se na nebe.
Ty hvězdy. Po celým nebi byly krásný hvězdy.
Teď bych asi nechtěla, aby někdo přišel.
Žádný asi, určitě bych to nechtěla.
Měla jsem otevřený okno a koukala se na hvězdy, kterých byla taková spousta.
Vzpomněla jsem si na mojí nejlepší kamarádku.
O prázdninách, jsem s ni jela na dovolenou. Spaly jsme spolu pod širákem, koukaly na hvězdy a z každé blbosti jsme dostávaly záchvaty smíchu.
Přitom mi ukápla slza.
Betty, tak strašně mi chybí.
Moje milovaná Betty.
V tu chvíli mě strašně zabolelo srdce.
Nechápu, jak může být někdo tak bezcitnej. Unést někoho.
Od rodiny, od přátel. Prostě od lidí a věcí který miluje.
Vůbec nevím, jak dlouho tady budu, ale obávám se, že s nikým z nich vycházet dobře nebudu.
Teda aspoň s Davidem. Na jeho slova nezapomenu.
Nevěděla jsem, že ze dne na den, se mi takhle změní život.
Že člověk může takhle rychle lusknout a ztratit vše.
Hlad mám pořád strašnej, modlím se, aby mi dali najíst.
Teď mě napadla a zarazila další věc.
Co si vezmu zítra na sebe?
Pane bože nebudu přece pořád ve stejném oblečením.
Ale uvidím zítra, zítra se všechno může změnit.
Zavřela jsem okno, protože venku už byla docela zima. Zhluboka se nadechla a šla si lehnout.
Ježiši, lehčí peřinu mi dát už nemohli. Zakoulela jsem očima.
Beth, ty můžeš být ráda, že spíš na posteli, a že se máš vůbec čím přikrýt.
Bože uvědomuju si, jak jsem rozmazlená.
Zachumlala jsem se pořádně do deky, zavřela oči a usínala.

Druhá kapitola je za mnou! Jak to bude asi zítra? Bude Martin víc v pohodě? A kdo všechno bydlí v domě? Zodpoví Beth kluci na všechny otázky, který má?