Únos Beth

22. kapitola

Viktor přišel do mého pokoje.
,,Půjdeš prosím dolů?"
,,Jo, jasně. Bude se řešit Kamil?"
,,No, potřebujeme to vyřešit."
Kývla jsem a pomalu šla dolu. Opět se cítím divně.
Bez nálady a smutná.
Vešla jsem do obýváku. Na gauči seděl Dominik a David.
Přišla jsem k nim a sedla si na levo vedle Dominika.
,,Zítra přijede Kamil." řekl David a koukal se na mě naštvaně.
Co jsem zase udělala.
,,Ano, já vím."
,,Máme tady problém. Chceme tam jít všichni, ale vím, že to nejde."
,,Tak jste si měli vybrat, jestli mě přece chcete unést. Je jasný, že vás to bude omezovat. Logicky." řekla jsem docela naštvaně.
Já vím, jsem teď docela zlá, ale já za to nemůžu.
Co s tím mám jako já dělat.
David vykulil naštvaně oči. Moje upřímnost se mu nejspíš nelíbí.
,,Jo, promiň. Nemám náladu Davide."
David už to neřešil a pokračoval.
,,Přemýšlel jsem, že tě tady necháme s Kubou."
,,A jakej je v tom háček? My to zvládneme."
,,Ten, že zítra pojede k sobě domů a bude si balit zbytek věcí. Bude nakupovat různý nábytek a bude spát u mámy. Je to domluvený." řekl Dominik.
,,A Vojta tady taky nebude. Odjíždí pryč někam." řekl Viktor.
,,Odjíždí pryč? Takže bychom tady byli s Beth sami?" zeptal se Dominik udiveně.
,,No jo, byli."
,,Aha. No tak já tam jít nemusím. Kamila jsem viděl nedávno."
David se podíval na Viktora a oba se zasmáli.
,,No super, takže zítra tady celý den nebudete?" ujistila jsem se.
,,Ne, ráno odjedeme a vrátíme se až druhý den večer."
,,Jo, dobře, fajn. Tak jo. Lekla jsem se, že tady budu sama s Davidem."
David se na mě otočil a zakroutil hlavou.
,,No, vidíš, jak se to dalo hezky domluvit." řekl Viktor a smál se.
,,A můžeme jít zítra do lesa?" zeptala jsem se.
,,Ne nemůžete. A další věc. Beth, opovaž se dotknout jakýkoliv alkoholu, jasný?" řekl David.
,,Jo jasný? Ale proč bych měla?"
,,Dominik ti možná bude něco nabízet. Ale opovažte spolu pít. Jemu je jedno, že ti je 16. Vždyť pije i se svým bráchou."
,,Dobrý, hned nebuď nasranej. Do ničeho ji nutit nebudu, neboj."
,,Já se spíš bojím, že Beth by s radostí souhlasila."
,,Davide, ne. Nepiju."
,,Dobře. Takže jestli se napiješ alkoholu, tak ti urvu ruku, jasný?"
,,Ježiš dobrý, nech ji. Já ji nic nabízet nebudu."
Nic jsem neříkala a byla ticho.
Nechci pít žádný alkohol.
I kdyby mi ho Dominik nabízel.
Ale pochybuju.
Nevím proč. Asi je ve mně prostě něco, co mi říká, že bych neměla pít takhle brzo.
Ale je to asi jedno.
Už nikdy nebudu chodit do práce, už nikdy neuvidím moje milovaný blízký.
Ale nechci se vrátit tam dolu.
Stačí mi, že se mi vrací úzkosti a stres.
Opět nemám pojem o čase.
Nevím kolik je hodin a strašně se nudím.
Ale brzo snad nebudu.
Za chvíli budu s Kubou.
Zítra celý den s Dominikem.
David mi přijde nějaký naštvaný.
Musím být milá a chovat se slušně, i přesto, že nemám náladu.
Přece nechci, aby to dopadlo tak, že mi David opět vrazí.
Ale to snad už ne.
,,Beth?"
Otočila jsem se.
,,Slyšela jsi mě, na něco jsem se tě ptal." řekl Viktor a koukal se na mě.
,,Promiň, jsem mimo, neslyšela jsem tě."
,,Jestli nechceš jít se mnou na chvilinku nahoru. Pokecat."
,,Strašně se nudím. Takže souhlasím."
Zvedla jsem se a šla.
Už vím přesně kam.
Za tu dobu, co tady jsem, to tady znám nazpaměť.
Úplně celý. Všechny chodby, pokoje. Čí je jakej pokoj.
Mají to tady fakt pěkný.
To jsem si říkala už i první den, co jsem tady byla.
Zamířila jsem do pokoje Viktora.
V životě jsem tam nebyla.
A s Viktorem jsem tak strašně dlouho nemluvila.
Naposledy co jsme si pořádně povídali bylo u vaření.
A on je moc fajn. Už od začátku tady pro mě vždycky byl.
Vždy se mi snažil pomoc a byl tu pro mě.
A já nezapomínám.
Při těžkých začátkách mi hodně pomáhal.
Sedla jsem si na postel.
,,Tak co? Děje se něco nového a jak se ti vůbec daří?"
Povzdechla jsem si, a usmála se.
,,Tak nějak to jde. Akorát se cítím taková zmatená. Malinko divně."
,,Tak vzhledem téhle situace tě naprosto chápu. A co Dominik?"
,,Dominik je úžasnej kamarád. Je s ním sranda, a mám ho moc ráda."
,,Jo, jasně. Někdy mi připadá, že se k sobě naprosto hodíte."
Zasmála jsem se.
,,Je mi 16, jemu 19."
,,To nevadí. A ty nemáš kluka?"
,,Nemám. Zrovna já určitě ne."
,,Nepodceňuj se. A co Vojta? Pamatuju si, jak jsme spolu o něm mluvili, když měl přijít a říkali jsme, že to bude s ním těžký. Jaký z něj máš pocit."
,,Tak třikrát mi vyhrožoval. Jednou mi vrazil facku."
,,Ví o tom David?"
,,O tý facce ne."
,,Přesně tohle jsem si myslel, že se bude dít."
,,Ale jinak to tady jde. David je nějakej zklidněnej, Vojta se řeší. A já jenom čekám, až mi tady poví někdo pravdu a bude mi vše jasný."
,,Snad už brzy. Mluvil jsem s Davidem a říkal, že není připravenej o tom mluvit. Budeš mít spoustu otázek a není schopen pořád odpovídat."
,,Jo. Snažím se to pochopit. Čekám a čekám. Ono to jednou přijde."
,,Přesně tak Beth."
,,Je neuvěřitelný, že už si tady od začátku se mnou."
,,Jak to myslíš?"
,,Vždyť jsi tady přišel mezi prvníma. Nezapomenu, jak si seděl vedle mě. Mluvili jsme spolu a byl si tady na mě jedinej hodnej. Jedinej si mě chápal. Viktore, já ti tohle nikdy nezapomenu. Máš to u mě."
Viktor se usmál.
Je tak roztomilej.
,,Nevím co na to mám říct. Tak asi děkuju."
,,Ne, to já ti děkuju."
Přisedla jsem si k němu a obejmula ho.
,,Kolik je hodin?"
Viktor zvedl mobil, který měl vedle sebe.
,,Za čtyři minuty pět."
,,Dobře, děkuju."
,,Ten čas tak utíká. Jako kdyby bylo včera, když si přišel."
,,Ano. A ty taková zmatená, všude modřiny. Teď už jsi veselejší."
,,Možná ti tak připadám. Ale zažívám neskutečnou bolest."
,,Pokud chceš o tom mluvit, můžeme."
,,Jo. Bolest ze ztráty. Rodiny, kamarádky. Pořád se cítím, že nemám svobodu. Můžu jenom na zahradu. Ven se ještě takovou dobu nepodívám. Do toho Vojta."
Viktor si povzdechl.
,,Jak ti můžu pomoc?"
,,Pomáháš už jenom tím, že se mnou teď mluvíš."
,,Chtěl bych ti pomoc víc."
,,Tlač na Davida. Potřebuju vše vědět. Chci mít jasno."
,,Pokusím se. A ještě něco tě trápí?"
,,Vrací se mi úzkosti. Dřív jsem trpěla na panické ataky. Měla bych brát prášky. Neberu je od té doby, co jsem tady."
,,Aha. To jsem nevěděl. Jdou nějak sehnat?"
,,Mám to předepsaný, nepůjde."
,,Beth. Já nevím, co s tebou mám dělat. K psychologovi, tě asi nepošleme. Mrzí mě to."
,,Nemusí. Zatím to zvládám. Teda aspoň zatím."
,,Nechci aby ses trápila."
,,S tím asi nic neuděláš. Už si zvykám."
,,Kdyby cokoliv, víš kde mám pokoj."
Zasmála jsem se.
,,Jo, to vím. Tak já půjdu na chvíli k sobě. Uvidíme se když tak na večeři."
,,Jo, jasně. Tak ahoj."
Zvedla jsem se a pomalu odcházela.
Bojím se, že potkám Vojtu.
Jdu k sobě a srdce mi bije jak o závod.
Tady v horním patře, se vůbec necítím dobře.
Jakub má pravdu.
Lepší bude, když budu dole.
Přišla jsem k sobě do pokoje.
Vydechla jsem si.
Na chodbě jsem Vojtu nepotkala.
Ale pocit, že jsem kdykoliv může přijít, ve mně vyvolává úzkost.
Vůbec nevím co teď mám dělat. Lehla jsem si do postele a přemýšlela.