Únos Beth

23. kapitola

Asi hodinu jsem nic nedělala a ležela. Pak jsem usnula a vzbudila se až v osm.
Teď je docela pozdě.
Čas na večeři. Měla bych se zvednout a jít.
Vůbec se mi nechce vstávat.
Jsem ještě rozespalá a vůbec se mi nic nechce.
Uslyšela jsem klepání.
Ah, super někdo mě shání.
Možná Viktor, nebo David a nebo třeba Dominik, abych se najedla.
Otevřel dveře.
Ani jeden kterýho jsem si myslela tam nebyl.
,,Vojto?"
Začalo mi bít nahlas srdce.
Mám strašnej strach.
Zavřel za sebou dveře a přišel ke mně.
,,Jdi pryč a nech mě bejt." řekla jsem v klidu.
Zasmál se a stál u mě.
Úplně se mi sevřel žaludek.
,,Chci si s tebou něco vyřídit."
,,Já s tebou ne. Chápeš to? Vypadni prostě!"
,,Pojď, stoupni si frajerko."
,,A co si myslíš, že tě poslechnu?"
,,Když si taková frajerka, která se nebojí, tak si stoupni."
Chvíli jsem na něj koukala.
Po nějaký době, jsem si stoupla.
Oba jsme nic chvíli neříkali.
Ani nevím co už mám říkat.
Nejradši bych se v téhle situaci někam vypařila.
,,Co po mně chceš?"
,,Pamatuješ si na to, když si seděla na záchodě a hledala svého Dominika."
,,Není to můj Dominik. A jo, pamatuju."
,,A víš co si mi řekla za větu?"
,,Jak si to mám asi pamatovat? Říkala jsem ti toho hodně."
,,Jo? Tak já ti zopakuju. Že nemám koule na to tě praštit."
,,To si nepamatuju."
,,Ale já jo!" zařval po mně.
,,No a co teď s tím? Už s tím nic nezmůžu." řekla jsem potichu.
,,Pořád si myslíš, že nejsem schopnej tě praštit?"
Mlčela jsem a přemýšlela co mám dělat.
Beth, dělej, vymysli něco.
Čím dál víc se ke mně přibližoval.
,,Jdi pryč."
Než jsem cokoliv stihla udělat vrazil mi do tváře pěstí.
Úplně něco jiného, než facka.
Neudržela jsem se a svalila na zem.
Ležela jsem a cítila jsem, jak mě kopl do hlavy.
Silnou bolest jsem cítila i na zádech a na břichu.
Potichu jsem brečela.
Motala se mi hlava a Vojta pořád nepřestával.
Kopal mě všude.
,,Dominiku!! Viktore! Někdo mi prosím pomožte." brečela jsem už nahlas.
,,Kurva!" zařvala jsem.
Někdo rozrazil dveře a běžel ke mně.
Nerozeznávám, kdo to je.
Nic nevnímám.
Neslyším absolutně nic a popravdě mám strach.
Otevřela jsem oči a někde ležela.
Viděla jsem rozmazaně.
,,Beth?"
Nedokázala jsem vydat ani hlásku.
Ležela jsem někde na posteli a stěžka rozeznávám, kdo na mě mluví.
,,Nechceme zavolat sanitku?"
,,Ne. Ona to zvládne. Beth vnímáš nás?"
Kývla jsem hlavou.
Nevím jestli to šlo vidět, ale snažila jsem se.
,,Jo, kývla hlavou. Beth, neboj se, bude to dobrý."
Někdo mě hladil po hlavě.
Hlasy nerozeznávám.
Vůbec netuším, kdo na mě mluví a kdo je tady se mnou.
Cítím všude bolest.
Hlavně mě bolí hlava a je mi fakt zle.
,,Beth? Jsi schopná mluvit?"
Snažila jsem se něco říct.
,,Jo."
Pomalu jsem začala vidět normálně.
Vedle mě stál Dominik s Jakubem.
,,Všechno mě bolí."
,,My víme, ale neboj budeš v pořádku."
,,Kde to jsem?" zašeptala jsem.
,,Beth v klidu lež. Všechno se dozvíš." řekl Dominik a usmál se.
,,Pamatuješ si vše? Je možný, že jsi ztratila paměť." řekl Jakub a koukal se mi do očí.
,,Já nevím. Jsem unavená trochu."
,,Jak se jmenuju?" pokračoval dál.
,,Jakub. A vedle tebe je Dominik. Vojta mi dal pěstí, pak mě skopal. Všechno si pamatuju kluci."
,,Ulevilo se mi. Teď Vojtu neřeš. Je pryč."
,,A jak dlouho jsem byla bezvědomí?"
,,První dostal Vojta. Pak příšel Jakub a odnesli jsme tě dolu k němu. A asi deset minut jsi byla bezvědomí."
,,No ty vole." řekla jsem na to jenom a pomalu si sedala.
,,Ne Beth, lehni si."
Zhluboka jsem se nadechla a zpátky si lehla.
Měla jsem otevřený oči a přemýšlela.
,,Je nechutný, co dělá." řekla jsem.
,,Jo, to je, ale neboj, už to řešíme."
Kývla jsem a pomalu se přetočila na druhý bok.
,,Já jdu za Davidem, zvládnete to tady?" zeptal se Jakub a už byl na odchodu.
,,Jo, jdi, zvládneme to tady spolu."
Jakub odešel a zavřel za sebou dveře.
,,Chceš spát?" zeptal se mě Dominik.
,,Ne, nechci. Vůbec nejsem unavená. Ale bolí mě všechno."
,,Mně to je jasný. Tak taky jsi dostala hodně. Ještě, že jsi zavolala."
Pousmála jsem se.
,,Ještě, že jsi přišel."
,,No. A co teď s tebou Beth?"
,,Nic, jsem naprosto v pohodě. Nic se neděje."
,,Beth. Musíš odpočívat, hlavně ležet. A kdyby se ti přihoršilo, musíš za mnou, nebo někým přijít."
,,Děláš jak kdybych umírala. Neboj, šla bych za tebou. Nebo za Viktorem. A nebo za Kubou."
,,Ono to je asi jedno za kým půjdeš. Tady v tomhle domě se nic zatajit nedá."
Zasmála jsem se.
,,Je mi to jasný. Ale díky, že jsi mě bránil."
,,Ty mi nemáš vůbec za co děkovat. Já jsem šťastnej, že ti nic není. Nebo je, ale asi nic vážného."
,,Asi. Nebo jsi doktor?" zasmála jsem se.
,,Já tě nechápu. Tebe někdo zbije do bezvědomí a pak tady ještě vtipkuješ. A ne, doktor nejsem."
Pousmála jsem se.
,,Když ke mně Vojta přišel a ještě jsem nevěděla, že přijde on, tak jsem si myslela, že jdeš ty."
,,Proč já?" zeptal se Dominik a smál se.
,,No myslela jsem, že se zeptáš na večeři, nebo na jídlo."
,,Hah. Jasně."
,,A kde je teď Vojta?"
,,Nevím. Někde asi pryč. Prostě jsem ho vyhodil."
,,Počkej a co ty peníze, který mu dlužíš? Nebo co Jakub?"
,,Ty mu pošlu dneska na účet. A co s Jakubem?"
,,Ne, už nic."
Rozrazily se dveře.
Stál tam David a nasraně se koukal.
Rychle ke mně přišel.
,,Beth? Jak ti je?"
,,Davide je mi dobře. Bolí to, ale je mi fajn."
,,Hlavně lež a tebe Dominiku potřebuju."
,,Nenechám ji tady samotnou."
,,Dobře, zavolám ji sem Viktora. Ale je to důležitý."
,,Hoří?" zeptala jsem se.
,,Ne. A nevtipkuj Beth."
,,No jo. Tak přijď pro Viktora. Ale co se děje? Je to vážný?"
,,Ne. No. Hele uvidíš. Já jdu pro Viktora. Až přijde, tak hned přijď do obýváku."
Dominik kývl a David rychle odešel.
Sedla jsem si a podívala se na Dominika.
,,Co se děje?"
,,Já vůbec nevím. Ale neboj, pak ti všechno řekneme."
,,A kde je Kuba? Máme spolu na večer plány."
,,Tohle neřeš. Teď si lehni a odpočívej. Myslím to vážně."
Poslechla jsem a lehla si.
Viktor otevřel dveře a sedl si ke mně na postel.
Dominik se na mě ještě usmál a pak odešel.
,,Počkej. Vojta tě fakt zmlátil?"
,,Jak vidíš, tak ano."
,,Beth. Mrzí mě to. Odpočívej a neboj bude vše v pořádku. Já o tom moc nevím, ale Vojta je pryč."
,,To ať odpočívám, jsem slyšela teď nejmíň stokrát. A jo, vím. Spíš se bojím co jdou teď řešit. David vypadal, že to je vážný."
,,Neboj. Vše se vyřeší."
Pousmála jsem se.
,,To doufám. Ale aspoň to mám za sebou."
,,Hlavní je, že jsi v pohodě."
Povídali jsme si nějak deset minut. Celou dobu jsem byla nervózní a měla strach, co se děje.
Přišel Jakub.
,,Beth? Zvládneš se zvednout a jít s námi do obýváku?"