Únos Beth

4. kapitola

Ve dveřích stál kluk.
Vysoký, ale jako David určitě ne. Měl hodně světle hnědý vlasy a vypadal trochu starší, jako David.
Měl na sobě černou mikinu a černý džíny. V ruce držel tašku.
Vypadal docela sympaticky a usmíval se.
Možná konečně někdo, kdo se bude chovat líp, jak David a Martin, ale samozřejmě nevím, nechci doufat v něco, co pravda být nemusí.
,,Čau Martine." řekl a šel k Martinovi.
Martin se usmál a pozdravil taky.
,,A ty jsi Beth, že?"
,,Ano, a ty jsi Viktor, ahoj." usmála jsem se.
,,Ahoj Beth."
Moje pocity z něj byly dobrý.
Přišel mi, že se ke mně choval jinak, určitě jinak, než David s Martinem.
,,Pojď se mnou na chvíli." řekl Martin a odvedl Viktora dál ode mě.
Co říkali jsem neslyšela, každopádně by mě to zajímalo.
Pak se oba vrátili.
,,Kde máte Davida?" zeptal se Viktor.
,,Nahoře." vyhrkla jsem.
,,Dobře, děkuju, půjdu za ním." řekl.
On mi poděkoval? On mi tady někdo v tomhle domě za něco poděkoval? A to jenom za to, že jsem mu řekla, kde je David.
Z Viktora jsem překvapená.
A to mile. Zatím jedinej, který se ke mně nechová jak ke kusu hovna. Vidím, že Martinovi se tohle vůbec nelíbí a jestli tohle uvidí David, tak bude zuřit ještě víc.
Opravdu mi dneska zlepšilo náladu, že se ke mně chová někdo, jako k normálnímu člověku?
Každopádně s Viktorem si chci ještě pokecat.
Nechci se ale zbytečně radovat.
Bydlí s někým, kdo mě unesl a asi s tím souhlasí.
Přemýšlela jsem a usmívala se.
,,Beth, moc se neusmívej."
,,Mám zakázaný se i usmívat?" zeptala jsem se.
,,Zakázaný to nemáš, ale Viktor je hodnej na všechny, úplně na všechny."
,,To je moc fajn." řekla jsem.
Martin se na mě podíval vražedným pohledem. Nadechla jsem se a chtěla něco říct.
,,Ne, nic neříkej, asi nechceš abych tady po tobě řval."
Neodpověděla jsem a radši mlčela.
David otevřel dveře a za ním šel Viktor.
,,Objednali jsme pizzu brácho, takže dneska se bude jíst." řekl David a snad poprvé se usmál.
,,Fakt, to je dobrý, já mám v tašce taky nějaký jídlo." řekl Viktor a sedl si.
,,Budeš tady stát a tak blbě čumět, nebo radši půjdeš něco dělat?" řekl David a úsměv mu spadl.
U srdce jsem zacítila obří bolest.
Vzpomněla jsem si, že půjdu nahoru. Budu tam sama.
Sama, bez nikoho, jenom s hlavou a srdcem plným bolesti.
Jsem tady první den a uvědomuju si, jak mi chybí všichni.
Musela jsem na to odpovědět.
,,Mám jít nahoru?" zeptala jsem se.
Ukápla mi málem slza.
,,První tady vybalíš to, co Viktor nakoupil, a pak až půjdeš nahoru, ano?" zeptal se mě David.
,,Beth, pak za tebou přijdu." řekl Viktor.
Jeho slova mě trochu uklidnila.
Když tady je Viktor, cítím se aspoň trochu lépe.
,,Jo jdu to vybalit." řekla jsem.
Došla jsem pro tašku, donesla ji do kuchyně a začala uklízet věci do lednice.
Ani bych se nedivila, kdyby mě David seřval, že jsem náhodou dala šunku na levou stranu, protože on má rád, když leží na pravý.
Vyndavala jsem další a další jídlo.
Čím víc jídla jsem vyndavala, tím větší hlad jsem měla.
No s pizzou určitě nepočítám.
Šla jsem ke stolu.
Kluci kecali, David se dokonce smál a normálně uvolněně se bavil.
,,Martine, mohla bych něco prosím k jídlu?"
Martin se podíval se zvednutým obočím na Davida.
,,Jo, jídlo dostaneš." řekl neochotně David.
,,Můžeš si vzít chleba, nebo rohlíky." dodal k tomu.
,,Děkuju."
Usmála jsem se.
,,Můžu s tím jít prosím nahoru?"
,,Jo můžeš." odpověděl Martin.
Šla jsem nahoru.
Zajímalo by mě, co mi Viktor poví. Připadal mi milej.
Konečně, aspoň někdo, děkuju Viktore.
Prohrábla jsem si vlasy.
Je kolem šestý. Za tenhle den, se stalo tak strašně věcí.
Davida jsem si hned první den úplně znepřátelila.
Nenávidí mě a já jeho.
Přemýšlím o jeho slovech.
Zítra si se mnou chce něco vyřídit.
Doufám, že na to brzo zapomene.
Martin mi říkal, že je jasný, že mě David bude mlátit.
Sám David to naznačil. Pak mě zarazila věta Martina, že všechno má svůj důvod.
Třeba to znamená, že i to, že mě unesli, má svůj důvod, ale řeknou mi ho postupem času.
Ale nevím, přijde mi to nemožný.
Zítra přijde Dominik.
Jak se bude chovat ten?
No upřímně se ho taky děsím.
Děsím se všeho, co přijde.
Prej přijdou někdy i nějakej Vojta a Jakub.
Zeptám se na to jaký jsou Viktora.
S ním snad bude rozumná řeč. Ale ano, věřím tomu.
Věřím tady jedinému Viktorovi.
Neměla jsem co dělat, tak jsem seděla na posteli.
To by mě určitě David rád zaměstnal.
Zahlédla jsem nějaké šuplíky.
Asi bych se neměla dívat do nich, kdyby náhodou přišel Martin nebo David.
Ale zvědavost převládla a podívala jsem se.
Otevřela jsem první šuplík.
Bylo tam nějaký kus dřeva.
No doufám, že mě s ním nemá v plánu David mlátit.
Mám pocit, že on je schopen všeho.
Zavřela jsem šuplík, a otevřela další.
V dalším šuplíku nic nebylo.
Ale v tom třetím mě něco zaujalo.
Byl tam nějaký sešit.
Podívala jsem se na něj.
Byl prázdný.
Dala jsem ho zase zpátky a sedla si.
Nemůžu tady být sama, jinak mně jebne, ale doopravdy.
S mýma bolestivéma myšlenkama.
Začala mi být zima, tak jsem si oblékla Martinovu mikinu.
Byla mi hodně velká, ale to už mi bylo nějak jedno.
Ležela jsem a přemýšlela, co bude dál.
Po nějaký chvíli ležení, někdo zaťukal.
Modlila jsem se, aby to byl Viktor.
Ale kdo jinej.
Nemyslím si že by David, nebo Martin zaklepali.
,,Ano?"
Viktor otevřel. Zavřel za sebou dveře. Sedla jsem si a nohy položila na zem.
Sedl si vedle mě a podíval se na mě.
,,Nevím jak mám začít." vypadlo z něj nakonec.
,,Já taky nevím, bojím se cokoliv říct."
Viktor se docela zamračil.
Podíval se mi do očí.
,,Vím, že jsou tady na tebe všichni zlí."
Kývla jsem hlavou a nahodila vážný obličej.
,,Z tohoto by byl velmi dobrý film, který by se jmenoval, jak ze dne na den ztratit všechno co miluješ."
Viktor se na mě díval s lítostným pohledem.
,,Jednou se všechno dozvíš, neboj."
,,Počkej, co všichni myslíte pořád tím, že jednou se to dozvím?"
,,Beth, nevím za jak dlouho, ale určitě se to dozvíš."
,,David s Martinem, udělali něco strašnýho, ale ne jenom oni. I lidi, do kterých bys to nikdy neřekla."
,,Prosím, tímhle si mě zmátl ještě víc." řekla jsem nešťastně.
,,Vím, že na tebe jsou všichni zlí, a věřím, že hlavně David. Budu se ti snažit pomáhat, ale řeknu ti jedno, Davidovi se nepokoušej odmlouvat, ani nic takového."
,,To bych si už ani nedovolila." řekla jsem naštvaně.
,,Mám na tebe otázku. David tě už uhodil?" zeptal se docela vážně.
,,Ne, první den prej ne, ale bylo mi už hodněkrát naznačováno, že brzy začne." polkla jsem si nahlas.
,,A mohla bych se tě i já na něco zeptat?"
,,Jistě."
,,Jaký je třeba Dominik, nebo Jakub, nebo Vojta?"
,,Řeknu ti to takhle. Sám nevím, jak se k tobě budou chovat, ale řeknu ti jedno. Dávej si extrémně velký pozor na Vojtu, doopravdy."
,,Aha, proč?"
,,Poznáš ho. Hraje si na nevinného, ale je hodně zákeřnej a může ti ze života udělat peklo."
Kývla jsem jenom hlavou.
,,Viktore?"
,,Ptej se Beth."
,,Jaký je David v reálu? Chová se i k tobě tak zle? Nebo jenom ke mně."
,,Na mě zlej není, každopádně svatej není. Jsi tu první den, až tu budeš déle, poznáš ho líp a víc."
,,Znám ho sotva den a mám pocit, že ho znám týdny."
,,To chápu. Ale řeknu ti jedno, David to v životě lehký nikdy neměl, samozřejmě to ho neomlouvá."
,,Proč nezavoláš policii. Jsi tak hodnej."  řekla jsem trochu potišeji.
,,V téhle situaci je hodně těžkých věcí a věř mi, že kdybych mohl, tak ji zavolám."
Povzdechla jsem si.
,,Bojím se Davida. Bojím se cokoliv udělat. Bojím se, že mě zmlátí." řekla jsem a měla jsem slzy na kraji.
Viktor se nadechl.
,,Když mu důvod nedáš, nezmlátí tě. Ano, bude na tebe zlej, ale věř mi nezmlátí tě, když důvod nebude."
Jeho slova mě tak uklidnila.
Už jenom hlas. Jemný a uklidňující.
,,Martin mi tolik zlý nepřipadá, ale chová se ke mně taky strašně."
,,Ano, Martin se k tobě chová nejspíš lépe. Vím, že bych neměl, ale u Martina funguje, když mu řekneš tvoje bolestivé myšlenky. Ale ne, že za ním půjdeš, a řekneš mu to. Při nějaký vhodný situaci, bez Davida."
,,Děkuju za všechny rady Viktore." usmála jsem se.
,,Nemáš za co. A najez se, vím, že suchý rohlík, ti moc sympatický nepřijde, ale jíst musíš. Víš, rád bych ti přinesl nějaký kousek pizzi, ale nevím, jak bych ji měl sem propašovat. Navíc nechci aby si měla problém, ale nějak ti ji zkusím donést."
Usmívala jsem se.
,,Ty nevíš, jak jsem ti vděčná a nemusíš."
,,Půjdu už dolu, ať jsi neříkají, co tady dělám takovou dobu. Mám vedle tebe pokoj, kdyby cokoliv, tak když tak přijď."
Viktor se zvedl.
,,Jsi zlatíčko, děkuju ti za tenhle rozhovor."
,,Nemáš za co, a kdyby tě to zajímalo, je mi 24."
Usmívala jsem se.
Ještě mě naposledy pozdravil a odešel.
Po tomhle rozhovoru, se cítím hned dobře. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Už se necítím, tak jako ráno a odpoledne.
Uvidíme jak to bude zítra.
Nevím kolik bylo, ale mohlo být tak nějak kolem devátý.
Jindy jsem chodila spát doma později, ale teď jsem doopravdy unavená.
Jak psychicky, tak fyzicky.
Otevřela jsem si zase okno a koukala na hvězdy.
Padala hvězda. Teda myslím, že to byla hvězda a ne padající letadlo.
Přála jsem si něco.
Teď moje jediné přání.
Vzpomínala jsem na vše, co mi Viktor říkal.
Na to, ať jsi dávám pozor na Vojtu, nebo že David to neměl lehký a nebo, že když důvod mít nebude, tak mě nebude bít. A taky rada s Martinem, jak na něj a taky na větu, která mě zarazila. Něco ve smyslu, že lidi, do kterých bych to neřekla, by mohli udělat něco zlýho.
Podle toho, co mi všichni říkají, tak podle mě, vím hodně málo věcí.
Ale jak říkal Viktor a i Martin, všechno se jednou dozvím.
A teda doufám, že to jednou bude brzo, hodně brzo.
Po nějaký době, když mi byla zima, jsem zavřela okno. Sundala mikinu a šla si lehnout. Sundala jsem si taky kalhoty, aby se mi spalo líp, přikryla se, zavřela oči a pomalu usínala.

Ahuuj. Doufám, že vás to baví💕
Prosím, všichni co tohle čtou, napište mi na to svůj názor.
Co zlepšit, co dělám špatně, nebo upozornit na chybu.
Je to moje první knížka, tak mě přiučte😉