Temnota Mezi Námi

| 36. Čas pravdy |

Kapitola je věnována Neellcaa! Děkuji, že příběh čteš ❤

K dnešní kapitole toho moc nemám, jenom... Konečně tady máte další kapitolu z pohledu Freeda! :DD

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

Trvalo to dohromady tři dny, než jsem vůbec v dáli stačil zahlédnout ohořelé domy a rozpadlou kostelnici marileyského vypáleného města a dalšího půl dne, než jsem překročil jeho hranice. V čase mé cesty sem jsem se přiživoval myšlenkami na to, co se stane, až tam dorazím a jaká slova ze sebe budu muset sypat, abych si zpět získal důvěru Sun – dívky, která mě často iritovala, ale zároveň, v časech jako je tenhle, jsem se v myšlenkách nedokázal zabránit přesvědčení, že je v ní mnohem víc, než jsem si připouštěl. Poslední věc, kterou jsem od ní kdy čekal, bylo, že by sama od sebe utekla a raději se vehnala do nebezpečí marileyské přírody, než aby strávila další minutu se mnou.

Překvapilo mě to – ne, skoro to na mě zapůsobilo –, protože to, co udělala, bylo nepředvídatelné a způsobilo, že cokoli, co jsem v ní do té doby viděl, se jako mávnutím ruky proměnilo v prach.

Takže jakmile jsem to zjistil a vydal se na cestu s podivnou holkou ze stájí, která o mně očividně věděla úplně vše – což se mi do té doby stále zavrtává pod kůži jako jehly a spouští reflexy, které mě nutí zpochybňovat i ty nejmenší detaily –, neměl jsem na výběr než si aspoň trochu dávat pozor na každé slovo, které vypustí z úst. A že jich mnoho nebylo.

Možná, že mi začala vykládat o všemožných plánech mého otce a sváděla to na její neutichající touhu po pomstě, jelikož jí kdysi můj otec prý unesl matku, pochybuji však, že to bylo ono. Ani obyčejná dívka s odvahou velkou jako jezero Dalran a neutuchajícím hněvem skoro tak obrovským, jako k tomu prolhanému podlému stvoření, které si říká therradský král, chovám já, by nedokázala zjistit tolik. Pro to jednoduše neexistuje žádného vysvětlení.

Když jsme po pár hodinách druhý den konečně překročili kopce, Torca prohlásila, že pojede zpět. Bylo mi na tom něco podezřelého, ale věděl jsem, že než se zabývat jakousi neznámou crescenskou holkou, důležitější je dostat se za Sun do Harenu, takže jsem bez zbytečných otázek kývl. Dala mi mapu s vyznačenou cestou, vyměnila si se mnou koně, jelikož Sunina kobyla neustále pokulhávala a akorát mě v cestě zdržovala, a tím se naše cesty rozešly – má mysl si byla skoro jistá tím, že jednou provždy.

Zbytek cesty už byl plný nekonečně tichých chvil, v nichž mě pronásledovaly všechny lži, které jsem roztrousil. Kaiovi, Marygold, Kyleovi, mé matce, Sun... - všechny ty mě s každým krokem doháněly, utahovaly ty kotvy na mých kotnících a jednou provždy se chystaly je hodit do dalekých oceánů.

A právě teď, když projíždím opuštěných znetvořeným městem se zčernalými domy bez střech, holými stromy a zvonicí, jejíž střecha se kdysi zřítila a již navždy byla odsoudila k doživotnímu tichu, je mi jasné, že neviditelné ruce té hromady lží vypuštěných z mých úst už ty obrovské železné předměty zvedají nad hlavy. Ty se však v mžiku stávají tím nejmíň podstatným, když mezi domy jen pár metrů od místa, kde se svým propůjčeným hřebcem právě procházíme po jedné z harenských cest, spatřím postavu s havraními vlasy.

Torca.

Několikrát po sobě zamrkám, přimhouřím oči, prudce zavrtím hlavou, jen abych tu halucinaci zahnal pryč, jenomže když se tím směrem podívám i poté, stále tam stojí. Přísahal bych, že je pouhý přízrakem, ale čím déle tím směrem upírám zrak, tím více se jí podivný úsměv rozlévá po tváři. Zatáhnu hřebce za otěže a rozejdu se jejím směrem.