Temnota Mezi Námi

| 9. Slovům proroctví je těžké porozumět |

Když se ještě ten samý den vracím do své komnaty, ani se před strážníkem Freedem nesnažím schovat tmavě hnědou knihu, před kterou mě varoval. Jen projdu kolem něj, neusilujíc o upoutání jeho pozornosti, a vejdu dovnitř, do místnosti, kde osamím.

Je to klidných pár minut, které však netrvají příliš dlouho. Nestihnu ani otevřít knihu a přečíst pár prvních slov, než dovnitř vejde má máma. Mám co dělat, abych knihu rychle schovala za zády a otočila se k ní čelem nuceně se usmívajíc.

Máma vypadá půvabně jako obvykle - béžové šaty s dlouhým rukávem, velkou suknicí a bohatě zdobenou stužkou kolem jejího pasu - nemluvě o jejich nádherném krajkovém detailu - ji sednou perfektně na všech možných místek. Své tmavé vlasy má sepnuté do nádherného francouzského copu, zakončeného u týlu velkým drdolem.

Málem bych řekla, že i úsměv na její tváři je podivně veliký, ale poté si všimnu ruky na jejím břiše a vzpomenu si na další věc, která mě tíží a v dalších dnech také tížit bude - má máma a její budoucí vlastní potomek.

Mé myšlenky na proroctví o marey zničehonic vystřídá ten samý tíživý pocit na prsou, jako včera v hlavním sále při vítání therradské bastardky Quin.

„Dneska ses neukázala na snídani ani obědě," začne máma se svraštěným obočím a malou vráskou mezi ním, „řekla jsem si, že půjdu zkontrolovat jestli je vše v pořádku."

Kousnu se zevnitř do rtu a přešlápnu z jedné nohy na druhou. „Všechno je v pořádku mami, jenom mi ráno nebylo úplně nejlíp," zalžu. Pravdou je, že jsem byla tak moc zaneprázdněna přemýšlením nad proroctvím, že jsem na jakékoliv jídlo naprosto zapomněla. „Teď už je to v pohodě."

Nejsem moc nadšená, že mě mé vlastní tělo zradí - hlasité kručení v břiše se ozve zrovna ve chvíli, kdy se máma snaží promluvit.

Její chápavý výraz najednou vystřídá podezíravost. „Sun, jedla jsi od včerejška něco?"

Sevřu hřbet knihy za mými zády pevněji a nuceně se usměju: „Samozřejmě, když jsem dnes šla kolem kuchyně, vzala jsem si dvě jablka."

„A to je vše?" ušklíbne se na mě.
Mlčky sklopím hlavu.

Máma si povzdechne. „Notak, Sun, myslela jsem, že zrovna tobě nebudu muset připomínat, že máš pořádně jíst."

„Ah, samozřejmě," obrátím oči v sloup, „ty bys také měla pořádně jíst, aby tvé nenarozené dítě nezemřelo hladem, zatímco se v zemi bude válčit."

„Co to povídáš, Sun?" podívá se na mě nechápavě, „proč by se v zemi mělo válčit?"

„Neříkej mi, prosimtě, že to myslíš vážně. Omlouvám se, mami, ale nepřijde mi nejlepší, když věnuješ veškerou svou pozornost svému nenarozenému dítěti, zatímco nás Therrad nepřímo obvinil ze skrývání jejich člena královské rodiny na našem území. Měli bychom ho radši hledat, zjistit, jak byl vůbec schopný se dostat přes hranice Launy!"

„Říkáš mi tady, co mám dělat? Ptala ses snad, jestli jsem vyslala jednotky na průzkum napříč zemí? Zeptala ses, jestli jsem dnes ráno svolala radu, abychom se o tom všichni poradilli?" ušklíbne se na mě, „neudělala jsi ani jedno. Jenom jsi mě začala napomínat, že se starám o zdraví svého dítěte - obou, když už jsme u toho.

Možná by ses měla radši ukázat u rodinné snídaně a zajímat se, než trucovat ve svém vlastním pokoji, protože nejsi jediná, o koho se celý svět zajímá."