Temnota Mezi Námi

| 23. Slavnosti Prokleté princezny, část první |

Bylo nebylo, jednoho chladného deštivého dne přišlo knihovníkům z planety jménem Země upozornění na jejich malinkaté svítící krabičky. Byla to zpráva, že lenivá autorka vydala po dlouhých týdnech kapitolu k jednomu z jejich příběhů. Slzy radosti, hněvem zatnuté pěsti a nechápavé pohledy. Tolik různých pocitů zachvátilo už tak matoucí dobu zmítající se v chaosu neznámého viru. A přesto to upozornění znamenalo pro autorku mnoho - konečně se přinutila odolat silné magii jménem prokrastinace a zvládla napsat těch několik nových stránek.

Barevné stužky, květiny, ozdobné svíce a dřevěné stánky s jídlem.

To všechno, a mnohem víc, spatřím v pravé poledne dalšího dne při mé cestě městem. Uhýbám lidem, kteří spěchají, zdravím ty, kteří zdraví mě a překvapeně hledím na všechno kolem. Davy dívek v překrásných šatech, živnostníků s tím, co chtějí nabídnout a všech ostatních, kteří pilně připravují město na oslavy, o kterým nám řekl včera večer podkoní.

Město je plné širokých úsměvů, rozzářených tváří a radosti, kterou tyhle neznámé slavnosti přináší. Ať už jsem se na ně Freeda ptala jakkoli moc, stále opakoval, že o nich nic neví a že bych do města chodit neměla. A proč? Kvůli lidem, kteří by mě údajně mohli poznat. Jakmile mi tohle řekl, málem jsem se mu vysmála. Jak by mě mohli poznat lidé, kteří žijí na téměř opačném konci Mariley? Nehledě na to, že mě za ty roky neviděla snad jediná živá duše v Taru, když nepočítám strážce a královský dvůr.

Aby uklidnil mou touhu město navštívit, nechal mě Freed jít zaplatit podkonímu za včerejší a dnešní noc, což je přesně důvod, proč nyní kráčím kolem davů lidí šťastnějších, než jaké jsem kdy v životě viděla. Vysvětlil mi, že dnes ještě zůstaneme ve městě s tím, že se mé kobyle od znanění aspoň trochu uleví a budeme moct jet dál opět rychleji. I přes to vše však trval, abychom ven nevycházeli - což je od něj naprosto pošetilé. Představa, že budu celý den sedět v jednom pokoji a muset tam nějak vyžít? To bych asi nezvládla.

Zhluboka se nadechnu, berouc do plic ten čerstvý vzduch plný vůně květin a koření... když v tom mi do nosu udeří smrad koňských koblížků. Otevřu své očí, které hned jako první spatří dřevěné rozlehlé stáje s kovovými dveřmi od koňských boxů. Za zvuku šustící slámy pod mýma nohama se rozejdu dovnitř, připravená protáhnout následující konverzaci na maximum, abych se nemusela vracet do toho malého pokoje, ve kterém mám strávit zbytek dne.

Rozhlédnu se na všechny strany, pátrajíc po jakékoli živé duši. „Haló?"

Malý moment čekám, jestli někdo nevyběhne z některého z koňských boxů. Prozkoumávám očima okolí, ale kromě pár koní nikoho nevidím. Rozejdu se proto trochu dál a zkusím to znovu: „Je tady někdo?"

V odpověď zaržá v zadní straně stájí jeden z koní. Rozejdu se tím směrem, přemýšlejíc, jestli jeho hlasité upozornění není opodstatněné někým, koho hledám. Prozkoumám box za boxem, ale nikoho nevidím. Zjistím však, že to byla má tmavě hnědá kobyla, ten urputný, tvrdohlavý kůň, který mě před tolika lety shodil do studené tůňky uprostřed lesa. Přejdu k ní.

„A co ty? Jak se ti daří?" projedu jí prsty hřívu, přičemž se snažím ignorovat fakt, že si právě povídám s koněm, jako bych čekala, že zázračně začne mluvit.

Kobyla si odfrkne a zakýve hlavou nahoru a dolů.

Protočím nad tím očima a zvednu jeden koutek úst. „Copak ti tak asi je, hmm?"