Temnota Mezi Námi

| 14. Lidé nemusí toužit po přepychu paláců |

      Prudce otevřu oči, které hned pohltí tma rozprostírající se kolem mě. Jsem zpět ve své komnatě - všechny svíce jsou uhasené, stejně jako krb a já k sobě více přitisknu přikrývku, jelikož jsem si jistá, že teplota v pokoji od večera neskutečně klesla. Na to, že již začíná jaro, bývá venku po nocích stále neuvěřitelně velký mráz. 

     Dovnitř pokoje proniká přes okna pouze slabá záře měsíce. Z mojí postele si všimnu, že ještě není úplněk, jsem si však jistá, že za několik dní k němu dojde.

     Posadím se na posteli, přikrývku si stále levou rukou přidržuji blízko u těla a tou pravou si prohrábnu rozpuštěné, neposedné vlasy. Pár jejich pramenů mi spadne do očí, tak si je zastrčím za ucho. Můj pohled v té chvíli zabloudí k zrcadlu opřeném o stěnu na komodě u dveří. Připomene mi ten večer před oslavami a taky myšlenky, ke kterým mě dovedla.

     Je to v zájmu nás všech. Nesmí vědět, že je marey a už vůbec nesmí vědět své poslání. Dáme jí lepší život. Život obyčejného dítěte, které nezatěžují podivná kouzla, proroctví a starosti z budoucnosti. Bude v pořádku. Normální.

     Ta slova v mé hlavě zazní tak znenadání, že mě naprosto překvapí a zasáhnou mnohem více než ještě před malou chvílí. Překvapeně zamrkám a pohledem se zastavím na bílé přikrývce u mých nohou. Mé myšlenky jako by se v tu chvíli probudily.

     Nepřestávám přemýšlet nad tím, co mi vlastně dém-- Marquerite ukázala a nedokážu se zbavit myšlenek týkajících se toho, že by to nebyla pravda. Přijde mi to neuvěřitelné. Opravdu by člověk, kterého šest let beru za jednoho z nejbližších lidí, které momentálně mám, udělal něco tak podlého, že by mi vymazal myšlenky?

     Snažím se to popřít a zachránit poslední dobrou myšlenku na Mayrree - mám pocit, že jí od teď bude nesmírně těžké říkat máma -, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc do sebe všechno zapadá. Protože si až teď uvědomím, že si na své dětství nepamatuji. Když se snažím vybavit jakoukoli vzpomínku, jediné co vidím, jsou obrázky z toho dne, kdy se mě Mayrree a Christian ujali - a i tu jen zřídka jakmile se dostanu k té části v paláci, protže i tam jsem zjevně mluvila o Jenně.

     Jakmile si navíc vezmu knihu o marey na stolečku vedle mé postele a nalistuji tu část o První, vše co se v ní píše do sebe zapadá. 

     První jež rozhodne o osudu marey.
     Rozhodla jasně o tom, že marey být nemám. 

     Nenechá nikoho se k ní přiblížit - nikdo ji neublíží. Kromě jí samé, zpívají mořské panny.
     Nikdo pravděpodobně neměl v plánu mi ublížit - táta rozhodně ne -, ale udělala to ona, tak že mě připravila o to jediné, co mi z dětství zůstalo. 

    Uslyšíme cinkání železných okovů a Temnou.
     Když přicházela ta podivná žena s namalovanými ornamenty na obličeji, opravdu šlo slyšet cinkání okovů u jejích nohou.

     Ta své dračí prsty ovine kolem její hlavy.
     Všimla jsem si, že měla podivné dlouhé prsty z hrubé černé kůže.

     A všechny do jedné se vypaří, vzpomínky - ty o kolibříkovi.
     Pokud je kolibříkem myšlená Jenna, tak i to sedí.

     Pomalu vydechnu, zaklápějíc knihu a odkládajíc ji zpět na stůl u postele. Mezitím přikrývku odstrčím na stranu postele a sednu si. Holé nohy položím na koberec pokrývající celou podlahu v mé komnatě a rozejdu se pomalu ke dveřím od komnaty.