Temnota Mezi Námi

| 20. Neznámá tvář strážníkova |

Dnešní kapitola je věnována CaptainFione a VeruunWek, které se na tento příběh chystají (nebo se možná už i začetly) ❤

*****

Mám dnes na srdci vlastně pouze jednu věc - a to je poděkování za překročení 1K přečtení (dnes už dokonce 1, 21 K). Moc si toho vážím! ještě nikdy se mi nepodařilo překročit tohle číslo předtím, než jsem knihu dopsala. Děkuju vám všem ❤

S láskou,

Vaše May ❤

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

„Zastav, Freede," vyruší mě z myšlenek Sun skoro čtyřiadvacet hodin poté, co se utáboříme u břehu Fayrre. Momentálně jedeme směrem na západ k druhému z mostů, o kterém jsem se jí včera zmínil. Jede po mé pravé straně na své tmavě hnědé kobyle, která už od včerejšího večera podivně kulhá. Proto zastavím.

Sun seskočí na zem, dopadajíc botami na zelenou vzrostlou trávu, která jí sahá skoro a po kolena. Prohlídne si svého koně. „Něco s ní není v pořádku."

„Všiml jsem si," připustím. O koních o jejich nemocech však nevím tolik, jako můj bratr Kyle. Kdyby tu byl, přišel by na její zranění ve zlomku vteřiny.

Sun vzhlédne zpoza sedla. „Nemůžeme zpomalit?" požádá mě.

Rád bych jí vyhověl, ale okolnosti si to nepřejí. Onehdy, když jsem jí zabránil v překročení Fayrre přes první most, jsem to neudělal kvůli tomu, abychom se vyhli vojákům. Mám strach, že tímto rozhodnutím jsem udělal právě opak a že se s vojáky v blízkých dnech opět setkáme. Jet směrem Crescenu bylo však důležité, protože dnes je pátý den - ten, kterého jsem se od začátku cesty tolik obával. Na zádech mi totiž mizí vyobrazení Luny, skleněná dýka v kožené pochvě u pasu září jasnou modří stejně jako dorostený měsíc ve tvaru kruhu, který na tmavé obloze bude dnes večer zářit stejně jasně. Budu se muset v noci tiše odplížit a najít muže, který bydlí v příbytku v lesích u druhého z mostů. Chystal jsem se jej navštívit už velice dlouho. Nyní jsem však rád, že jsem to neudělal - jinak by naše těla ležela zítřejším ránem bez známek života ve vysoké trávě marileyské louky.

Shlédnu k Sun, na tváři kamenný výraz. „Mám strach, že ne," přiznám se, i když jí o nebezpečí poskání se s vojáky nemíním říct. „Už jsme se zpozdili až moc."

Ta slova ji nepotěší - právě naopak. Střelí po mně podezíravým pohledem, který neznačí vůbec nic dobrého. Svraští obočí, díky čemuž se jí mezi ním vytvoří malinká vráska. „Ty snad někam spěcháš?"

Její rozhořčení využívat nechci, ale nabízí se mi šance, začít s přemlouváním o její cestě. „Měl bych?" zeptám se schválně.

„To mi řekni ty," ušklíbne se na mě, „tváříš se tak. Jako by ses nemohl dočkat, až dojedeš zpět do Taru."

Dívám se na ni naprosto klidně, i přestože šílím z toho, že se mi nedaří ji odříznout od nápadu cesty do Harenu. „Mám jen takový divný pocit, že nenajdeš to, v co doufáš," zalžu. Tuším, že by tam své vzpomínky jistě našla.

„Takže se chceš vrátit? Vzdát celou tuhle cestu a jednoduše zdrhnout zpátky do Taru?" Přehodí uzdu přes hlavu svého koně a rozejde se směrem k nedalekému lesu. Slunce mezitím skoro zapadá za vysoké úskalí podél hranic království. Přitom mě dopaluje, jak mě neposlouchá a dělá, jako bych ji před chvílí povolil, že bychom mohli zpomalit - i přestože jsem udělal přesný opak.