Temnota Mezi Námi

| 6. Syn Luny |

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

„Už tě skoro mají, bratře."

Na mém rameni přistane ruka Dylana, mého kamaráda z jedné z marileyských šlechtických rodin. Dívá se na mě a radí mi, co dělat, zatímco si na sebe natahuju něco teplého, protože pozdní poslední zimní večery jsouh stále mrazivé.

Právě se vrátil z paláce, kam dnes ráno přijela má rádoby sestra s tím, že mě chce najít - s řečmi o tom, jak mému otci nesmírně chybím a jak mě celé ty roky hledal. Nevidím v tom nic víc, než pouhé lži. Můj otec není tak přívětivý, aby mu kdokoli z nás chyběl - ať už je to máma, ať už jsem to já.

Jediné, o co se zajímá, je jeho temná magie a moc, jenž získal.

Pohlédnu na Dylana, s očima plnýma únavy. ,,Můj otec by možná udělal cokoli, aby mě našel, ale jen proto, aby si ze mě udělal svou pitomou válečnou zbraň. Na mě mu nezáleží a je mi od srdce líto těch, kteří si to myslí."

Zatímco si k pasu připevňuji ostrý skleněný předmět, Dylan začne mluvit: „Stejně by mě zajímalo, odkud tvůj táta vůbec přišel. Nikdo o něm nikdy nic nevěděl."

„Jediné co vím já," začnu, „je, že mou mámu naprosto oklamal a zmanipuloval. Přinutil ji, aby se do něj zamilovala, získal mě a pak se rozhodl, že mu najednou k ničemu není," ušklíbnu se, „tak se jí zbavil. A když jsem od něj utekl, najednou si uvědomil, že přišel o jediného člověka, který v něj alespoň minimálně věřil - a kterého zmanipuloval společně se svou ženou."

Možná, že oba dva chvíli mlčíme, ale Dylan nikdy neudrží jsou pusu zavřenou. ,,Neštve tě to už? Tohle věčné schovávání se před ním. Nebylo by lepší, kdyby ses k němu prostě... vrátil?" změní zničehonic téma, naprosto klidně, jakoby se tady nebavil o mém otci a nezpochybňoval mé rozhodnutí.

Trhnu hlavou směrem k němu a mé oči zcela zčernají, proklínajíc jej za slova, která vypustil z úst. Z pochvy uvázané u pasu švihem vytáhnu skleněnou leštěnou dýku a namířím ji na něj. Mé srdce rychle bije a v hlavě slyším šeptající hlasy pobízející mě k tomu, abych mu dýku prohnal přímo skrz srdce.

,,Ani se neopovažuj to ještě jednou říct," řeknu skrz zaťaté zuby. ,,Můj otec si nezaslouží, aby se mu jeho syn," z mých úst unikne pohrdavý smích, ,,vrátil. Sám se o vše obral, kdyby nebyl tak mocichtivý, ještě bych tam byl a máma taky. Ale on se zajímá jen o vládu nad vším, co existuje. Takže Dylane, pokud soucítíš s mým otcem, tak běž. Uteč do Therradu a tam mu všechno pověz, jinak s tebou nebudu ztrácet čas."

Vystrašený pohled, jenž se na jeho tváři po mých slovech objeví, mi stojí za všechen hněv, který mi proudí tělem. Je důvodem, proč se mi oči opět vrátí do normálu a naberou svou šedou barvu.

Dopnu si pořádně přezku u pasu a bez dalších zbytečných slov směřovaným k němu vyskočím otevřeným oknem do zahrady. Dopadnu chodidly do bláta, které se mi zachytí na podrážkách bot. Rozhlédnu se kolem sebe a párkrát zamrkám, abych si mé oči zvykly na tmu, jež mě obklopuje. Netrvá to moc dlouho a díky tomu se můžu rozběhnout k mému dnešnímu cíli.

Míjím domy, sídla, chatečky i známá pole - vše se okolo mě jen míhá a proměňuje v už tak dost tmavé šmouhy. Před sebou spatřím les, pomalu se přibližující ke mně a s dychtivostí ještě zrychlím. Cítím, jak mi vítr cuchá tmavé vlasy a tahá za volný kabát, že mám tendenci si ho přidržet u těla.