Temnota Mezi Námi

| 41. Ztracená a osamělá srdce |

Tahle kapitola je věnována všem beznadějným romantikům, které svou slow burn romancí musím pomalu dohánět k šílenství (věřte mi, jako jedna z vás trpím i já sama) ❤

Nestihla jsem kapitolu dopsat včera, tak ji tu máte o den později. Ptáte se, jestli ten den navíc stál za to? Naprosto ano, kdybyste jen věděli, kolik slz ukáplo při jejím psaní... Můj seznam oblíbených kapitol se třeba díky této opět rozrostl :DD

Hlavně si ji užijte. Máte to dnes o něco delší, tak přeji příjemné čtení ❤

Wren řekla, že uběhlo pět dní od doby, co jsme s Freedem přijeli sem. Když jsem se jí zeptala, jak to pozná, odbyla mě mávnutím ruky se slovy, že by vysvětlování zabralo až příliš moc času. Přemýšlím, jestli si uvědomuje, že jsme během těch pěti dní měli času až nad hlavu – když nepočítám ty první hodiny, jež jsem strávila sezením u Freeda a naší následnou... konfrontací, seděla jsem zbytek času skoro jen v jedné místnosti, tahala z Lyah, Xandera, Rhenana a Wren co nejvíce informací jsem mohla a zvažovala, komu mám v této situaci skutečně věřit. V jedné chvíli, kdy jsem vešla do malinkých stájí s pár koňmi, které tady rod Gorondyanů za ta staletí vybudoval, jsem si dokonce vzpomněla na tu kůží vázanou knihu, kterou jsem po celé týdny tahala s sebou. Vytáhla jsem ji ze své sedlové brašny, stále hmotnou ale neviditelnou a donesla jí Wren s prosbou, jestli by se kouzlo, jež ji kryje, nedalo nějak zrušit. Navzdory mého rozhovoru s Freedem jsem měla další otázky – a ačkoli jsem si myslela, že mi je zodpoví on nebo gorondyanská královská rodina, nikdo se k tomu zvláště nehrnul. Věděla jsem, že náš rozhovor v tom stísněném pokoji nebyl poslední a že brzy přijde druhý. Jen jsem nečekala, že se to uděje tak brzo.

Wren k mému překvapení přes den kouzlo zrušila a já mohla znovu mezi prsty cítit i vidět tlusté zažloutlé stránky hnědé knihy, která mi přinesla více starostí než klidu. Jenomže když jsem do ní nahlédla, byla prázdná. Není to tak překvapující – vždycky byla prázdná. Čítala nespočet stránek neposkvrněných byť jen jednou kapkou inkoustu, ale občas, zvláště když mě někdo vyzval, se čisté strany proměnily v černí potřísněné listy se slovy, která dokázala bodat jako nože. Doufala jsem však, že když mi Marquerite pověděla, abych si přečetla část o vlku, hnědá kniha v mých rukou mi ji ukáže.

Bohužel, jediné popsané strany čítají část o První a celkové znění proroctví.

Není to tak, že bych zbytek knihy nikdy nečetla. Pročítala jsem ji jako malá v Crescenu s Jennou, jenomže tyto části očividně nejbyly tak důležité, jak ta o ronwei – nebylo mi řečeno, ať se je naučím. Tehdy jsem je přeletěla pohledem s tím, že je nikdy skutečně nebudu potřebovat.

Díky tomu, mlčenlivosti Gorondyanů při zmínce jakékoli zvláště podrobné otázky k proroctví a slovy, která předešlý večer padla u stolu, mi nezbylo nic jiného než jít za jediným člověkem, který by mi snad byl ochoten něco říct – Freed.

To je přesně ten důvod, proč nyní stojím na chodbě u pokojů čtyř hlavních obyvatel tohoto domu, mlčím a poslouchám, kdy se z každých dveří ozve tiché pochrupování. Už před nějakou dobou – hrubým odhadem hodinou – se všichni po jídle odebrali do svých pokojů, jako to děláme vždycky, s úmyslem jít spát. Dávám si na čas, trpělivě a opatrně tisknu uši k jedněm dveřím za druhými a čekám, jelikož nechci nic riskovat. Už jen ten předchozí rozhovor s Freedem měl být tajemstvím, a to v něm v rámci možností ani nepadly až tak závažné věci, o nichž by Gorondyané nemohli vědět – ty, která padnou dnes by se jim, hádám, moc nezamlouvaly.