Temnota Mezi Námi

| 13. Skrytá tvář minulosti |

Nemyslela jsem si, že ji někdy budu chtít vidět dobrovolně. Všechny ty starosti které mi přinesla, mi život akorát tížily a doteď stále tíží. Pomalu ji začínám nenávidět. Dobře... nenávidět je silné slovo, řekněme, že ji přestávám mít ráda. Pokaždé když ji vidím, mám pocit, jako bych k ní byla připoutaná a ať udělám cokoliv, nikdy se jí už znovu nezbavím.

Ten den po Vítání jara jsem šla do svého pokoje a přečetla si proroctví o První, jak mi poradila Quin. Sice netuším, proč jsem vůbec poslouchala člověka, který mě ten den vytočil jako ještě nikdo jiný předtím, ale možná jsem ráda, že jsem to udělala. Pomohlo mi to si uvědomit, že i má máma není v proroctví bez významu, každopádně její části nerozumím. Až ji najde - ach, marey - pod svá lživá křídla schová ji. Pod svá lživá křídla schová ji - co to má přesně znamenat?

Ten večer jsem si uvědomila, že odpověď na otázky ohledně První může znát jen jeden člověk - žena, která se mi v poslední době objevovala ve snech a obracela mi život vzhůru nohama. A mě došlo, že se s ní musím opět spojit.

Měla jsem však problém. Jak zařídím, aby se mi ve snu objevila? Vždy když se tak stalo, jsem si to nepřála a teď najednou ji poprvé chci vidět dobrovolně. Dlouhé hodiny jsem nad tím přemýšlela, ale i přes čtení všemožných knih, které se zabývaly podobným tématem, jsem nepřišla na nic a tak mi nezbylo vůbec nic než síla vlastní vůle.

Tu noc jsem na ni mohla myslet jakkoli usilovně jsem chtěla - chvíli jsem si i myslela, že se mi to podařilo - ale ve výsledku jsem tu noc žádný sen neměla. Bylo mi ale jasné, že se to nepodaří napoprvé a tak jsem se rozhodla pokračovat.

Následující čtyři dny nebyl můj úspěch o nic větší. Kromě probdělých nocí snahou spojit se s člověkem, kterého sotva znám, jsem počas dne neměla skoro žádný čas, který bych mohla věnovat studování proroctví více do hloubky. Zúčastnila jsem se několika zasedání královské rady, máminých poledních čajových sezení s dvorními dámami, večerních nečekaných bálů a podobných akcí na které mě, nepochybně, doprovázel strážník Freed.

Vždy když jsem z těchto akcí přišla do své komnaty, pokusila jsem se o to samé, co den předtím - spojení se s démonkou. A po tom skoro týdnu se mi to teď - šestý den - konečně podařilo.

Tedy alespoň myslím. Kolem mě je sice rozlehlý bílý nekonečný prostor, ale člověku podobný temný element narušující poklid prostředí zde nevidím.

„Kde jsi?!" zavolám nekonečným prostorem, ve kterém se mi zpět jako ozvěna nevrátí ani můj vlastní hlas. Rozejdu se směrem, který nedokážu popsat za sever, jih, západ nebo východ. Pravdou je, že čím častěji tady jsem, tím víc tyhle prostory nechápu.

Přivřu oči a podívám se do dálky. Hledám někde v dáli černou šmouhu, ale jediné co vidím, je jen další oslepující bílá záře.

„Chci s tebou mluvit!" zavolám znova a sama pro sebe se ušklíbnu. Tento její přístup nejsem schopna pochopit. Když ji nepotřebuji, žádá si mou přítomnost skoro každou noc, ale když ji potřebuji já, není ochotná se mnou mluvit.

Rozhodnu se dál pokračovat v chůzi směrem, který mi naprosto nic neříká. Veškerou svou pozornost věnuji hledání ženy, která mi stále neřekla své jméno, že si ani nevšimnu věci povalující se na zemi, do které nechtěně kopnu nohou.