Temnota Mezi Námi

| 34. Dveře k uzmuté minulosti, část třetí |

Dnešní kapitola je věnována TerezaVumi! Děkuju za všechny hlasy a to, že knihu čteš! ❤

Jde vůbec popsat nadšení, které momentálně cítím, protože se nemůžu dočkat, co na dnešní kapitolu řeknete (víceméně hlavně na jednu její část)? Protože si začínám uvědomovat, že to asi nejde. 

Dnes vám opravdu nebudu zdržovat - nebudu a nemůžu, protože... Však vy na to brzy přijdete!

Když tentokrát otevřu oči, nezasáhne je záře ale přítmí v malé chladné jeskyni, jejíž stěny osvětlují zapálené pochodně. Není příliš prostorná, zato ji ale můžu popsat jako útulnou a svým způsobem bezpečnou. Další věcí je to, že není ani zdaleka prázdná – kolem stěn jsou na zemi poházené pytle, roztrhané kusy látek stejně jako zbraně a malé skleněné lahvičky, v nichž bych nenašla nic jiného než desítky druhů léčivých bylinek a rostlin.

Mezi těmi se momentálně prohrabává Sun. Trhanými, zbrklými pohyby zvedá lahve do vzduchu, čichá k jejich obsahu a kleje pokaždé, když nenajde to, co hledá. Celá se skoro třese – a mně dojde proč, jakmile se ohlédnu přes rameno ke vchodu do jeskyně, který halí visící šlahouny jakési podivné rostliny. Mezi jejími větvemi letmo spatřím to, co je za ní – sněhová bouře.

Sun na sobě nemá nic kromě šatů s dlouhým rukávem a zašpiněného pláště. Proč? Stačí jediné zakašlání zleva a všimnu si Jenny, která vyčerpaně leží na chabé dřevěné posteli zakrytá vším, co mohla má mladší verze najít. Přikrývky, oblečení, kusy látky... asi je to jedno, zatímco leží v teple ta, která to pravděpodobně více potřebuje.

Sun zvedne k očím jednu z posledních lahviček, které se na zemi válí a podrží si ji blíže u očí. Chvíli tiká pohledem sem a tam po malých suchých lístečcích neznáme bylinky, ale jen co si tiše řekne: „Konečně!", ji položí k ostatním, které má zabalené ve své kápi jako ve vaku. Za cinkání skla o sebe se zvedne a rychlými kroky přejde k Jenně. Sedne si na chladnou zem, vysypávajíc všechny lahvičky s bylinkami na zem.

„Třeseš se," vydechne tiše Jenna, od úst jí stoupá pára.

„To nic n-není." Sun zakroutí hlavou, zatímco jí zuby zimou cvakají o sebe a tváře má mrazem celé zčervenalé. Vezme misku položenou u postele a do ní začne sypat trochu od každé nasbírané bylinky.

Jenna hlasitě těžce zakašle, až mě z toho píchne u srdce. „Měla by sis jednu z těch dek vzít," zasýpe. „Potřebuješ je-"

„Ty je potř-řebuješ v-víc," střelí po ní Sun ostražitým pohledem, vezme tlouček a začne kusy rostlin v misce drtit. Venku – mimo jeskyni, ve které obě žijí už od doby, co odešly z Crescenu – vítr hlasitě šlehá a naráží do skal, nahánějíc hrůzu a mísí se s mnohem tiššími ránami dřevěného tloučku o misku v Suniných rukou.

Položí misku vedle sebe na zem, když zhodnotí, že jsou byliny nadrcené dostatečně, zvedne se a rychlými kroky zamíří ke vchodu jeskyně krytého povislými rostlinami. Nabere do třesoucích se dlaní trošku sněhu ze země a vrátí se s ním zpět. Hodí jej do misky a začne do sebe všechno míchat.

„Ukaž mi tv-voji ruku, Jen-no."

Vyčerpaná dcera wernah zpod tolika vrstev látky za bolestného syknutí vytáhne levou ruku, volně ji pokládajíc na tlustou zašpiněnou přikrývku a při pohledu na ni se mi v očích začnou hromadit slzy. Po oku, znaku jejího daru, vrostlému do její dlaně zbyla už jen přílišná rudě krvavá rána se spálenou kůží nejen kolem něj, ale po celé ploše její levé ruky. Prsty má zčernalé, na oko tvrdé a až bolestivě vypadající. Mezi velkými černými strupy je nahromaděná nezdravě tmavá krev, která jí koluje žilami. Ty se jí pravděpodobně táhnou od zápěstí až na různé časti těla, protože tenké, tmavé, vystouplé a proplétající se čárky jí stoupají po krku až k levé části tváře. Natahuje se jako prsty po záchraně k jejím očím, rtům i uším. Jenna je celá bledá, oční víčka mají tendenci se jí zavírat a od úst se do vzduchu zvedá sněhově bílá pára.