Temnota Mezi Námi

| 31. Slabá mysl ochránce |

Kapitola je věnována Rhea_Raven ❤ děkuji moc za všechny hlasy

Už jsem zdravá, mám náladu na čtení i psaní, což je ten nejvíc ideální stav a proto se hlásím s novou kapitolou a zároveň i dalším poděkováním. Co se stalo, ptáte se? Dohnali jste tuto knihu k 5K přečtení, což je úplně neskutečné! Jsem člověk, co měl vždy u příběhů napsáno maximálně 1,5K a byla jsem štěstím bez sebe, ale tohle? Pětka s šestkou jsou mé šťastné čísla, takže Vám rovnou opět děkuji za to, kam jste mě dostali ❤ Ta podpora je nepopsatelná.

A mimochodem... Když jsem si nad tuto kapitolu včera večer sedla s tím, že ji jen trošku poupravím, přepíšu nesrovnalosti a některé části rozepíšu, měla cca 2500 slov. Teď je to dvojnásobek. Můžete mi sakra říct, jak tohohle schopná?

A teď už užívejte další části příběhu. Začíná nám to tady trošku přituhovat :DD

Nedokážu říct, jak dlouho jdeme s Xanderem tunely ve skalách, ale po padesáté sedmé zatáčce + několika desítkách, které jsem na začátku nepočítala, se na mě již začíná projevovat vyčerpanost. Když se již po tolika hodinách cesty musím opírat o Freedova koně a kamenné stěny vytesaných tunelů, abych se vůbec udržela na nohou, jako bych měla na zádech rozepsaný přesný seznam datující hodiny, které jsem za těch... ani nevím kolik dní věnovala spánku. Klidně bych se otočila a vrátila zpět pod Raeův vodopád za to, že by vypadal nějak tahkle:

Den před slavnostmi Prokleté princezny, Crescen – kolem 9,10 hodin. Důvod: dlouhé povídání s Freedem o jeho kdo-ví-jestli-pravdivém příběhu z dětství, zato pozdní vstávání.

Slavnosti prokleté princezny, Crescen – ani hodina. Důvod: útěk uprostřed noci, jelikož jsem zjistila, že je Freed lhář.

Den útěku, les Feyrond – počítá se malý odpočinek při obědě, jako spánek? Pokud ano – hodina; pokud ne – ani minuta. Důvod: Původně bylo v plánu spát, jenomže pak mě pod vodu stáhl jakýsi proud a když mě konečně zachránil Xander, nebylo mi dovoleno složit hlavu.

Pravděpodobně další den (dnes), tmavé tunely ve skále – nic. Důvod: protože si jen Xander myslí, že k cíli dojdeme za chvíli – dle mého to spíše odpovídá věčnosti.

Závěr: jestli ten kousek ještě přežiju, budu spát pravděpodobně snad měsíc vkuse, proroctví neproroctví, vzpomínky nevzpomínky.

Zvuk našich kroků a klapání koňských kopyt o tvrdé oštípané kameny se ve vytesaném tunelu ozývá v ozvěnách, jež mi v hlavě zní díky dezorientaci a unavení ještě tolikrát hlasitěji. Odchází od nás jako neviditelné vlny, plují vzduchem až dokud nenarazí na překážku a nerozhodnou se, že jim vlastně bylo lépe v naší společnosti. To neustálé vracení se dohromady s bolestí celého těl způsobuje, že se mi hlava zničehonic zatočí a já se přinutím zapřít rukou, v níž držím zapálenou pochodeň, o studenou skalní zeď. Druhou zatáhnu za otěže vraníka, dávajíc mu najevo, aby zastavil.

„Nemohli... nemohli bychom se na chvíli zastavit?" vyšlu svou otázku ke Xanderovi tak tiše, že jsem sama skoro překvapená.

Kroky utichnou rychle a kolem se rozprostře ticho, ve kterém slyším tak maximálně jemné praskání pochodně a odfrkávání koní. Čas jako by se zastavil. Zapírám se rukou o chladnou zeď, snažím se odehnat tmavé fleky před očima a zmírnit pocit, že se se mnou motá celá země. Je to nepříjemný pocit – jako kdyby mě celou od hlavy až k patě polilo nesnesitelné horko, navzdory tomu, že je snad z každé strany poněkud veliká zima. Na zadní straně krku mi vyperlí kapičky potu a já hluboce vydechnu. Nejraději bych nasedla na Freedova koně, pobídla jej do cvalu a proběhla tyhle chodby v pár minutách. Ulevila bych svým unaveným nohám a přiblížila se k cíli, o kterém Xander pořád mluví.