Temnota Mezi Námi

| 16. Síla jmen je větší než zrada |

     Když se ráno probudím, na obličej mi dopadají sluneční paprsky prosvítající mezi stromy a k uším se mi dostává zpívání malinkatých ptáčků poletujících všude kolem. Vlivem toho zvednu ruku, stíníc jí sluneční záři, díky které nejsem skoro schopna otevřít oči. Posadím se a do mých zad zespod vystřelí bolest, která musí být způsobená velkým kamenem zasazeným v zemi, kterého si všimnu až po chvíli. Musela jsem na něm spát.

     Kousek vedle mě se ozývá tiché vydechování. Patří strážníkovi Freedovi, který v klidu leží na levém boku, otočený zády ke mě. Přes sebe má přehozenou kápi, která mu slouží jako přikrývka - stejně jako sloužila mě ta má -, nohy malinko skrčené a pravou ruku má nataženou před sebou, opírajíc si o ni hlavu - předpokládám, jelikož ho vidím pouze ze zadu..

     Nakloním hlavu na stranu a přivřu podezíravě oči. Zaměřím se na jeho krk, kde mu pod límcem jeho kabátu vykukuje malinkatá černá čárka, vedoucí někam k páteři. Co to je?

     Chci se zvednou a jít se podívat blíž, jenomže strážník se v tu chvíli pohne a začne otáčet. Zpanikařím, rozhlédnu se kolem sebe, co můžu použít jako aliment k tomu, proč dřepím otočená na něj. Nakonec se jen podívám dolů před sebe, kde mám roztáhnou mapu. Přejíždím pohledem po lesích, vesničkách a jednotlivých palácích, aby to probudilo dojem, že to dělám už nějakou dobu.

     Koutkem oka si všimnu, že se strážník probírá a zvedá do sedu. Není pochyb, že se jeho oči zastaví pohledem na mě.

     „Tím, že se na tu mapu budete dívat pořád dokola, se do Feyrondu zničehonic nedostanete," pronese trochu pobaveně, což mě trochu zaráží. Skoro celou dobu, co ho znám, je samá kamenná tvář a popichování. Byla bych se divila, kdyby se teď usmál.

     „Já vím," podotknu, snažíc se ho odbýt. Když se na mě ale ještě stále dívá očekávajíc ještě něco, zakoukám se zpět na mapu. Očima přejedu Therrad, Mariley a nápis vyjímající se nahoře dávajíc najevo, že se právě dívám na 'Rozpadlá království Gorondyanská' a hned se mi vybaví mé myšlenky z předchozího dne, kdy jsem tady čekala na to, než přijde strážník zpět s naasbíraným dřevem. „Jen teď tak přemýšlím... Jak musela Mariley vypadat ještě než se Gorondyan rozpadl."
     Strážník se na mě ušklíbne. „Co tím myslíte?"

     „No," začnu, „byl Tarus město i tehdy nebo ho vytvořili až Hardingové, rod Mariley, kdy budovali nové království? Jak to bylo s Igranem? Co všechny ty lesy? Bylo jich víc? A vodopády? Jezera? Jak moc se lišilo prostředí Gorondyanu oproti Mariley a Therradu, kteří vládnou dnes?" Tón mého hlasu, když to vyslovím, zní téměř zoufale. „Chtěla bych vidět, jak se žilo v té době."

     „Mám strach, že to se již nikdy nedozvíte, Sun. V žádném z království už nežije nikdo, kdo by si Gorondyan pamatoval."

     „A to je to nespravedlivé, víte?" Zvednu pohled od mapy a spojím ho s strážníkovýma šedýma očima. „Jeho památku nikdo nezachoval."

     „Všechno jednoho dne končí, nemůžete vzpomínat na vše." Freed se ušklíbne, zakládajíc si ruce na prsou. „Navíc... Jakou cenu má oslavovat výročí úmrtí významných panovníků, když památku obyčejných občanů nikdo neuctívá?"

     „Tomu se říká hierarchie, strážníku," podotknu.

     „A vy stojíte na jejím vrcholu, i přestože tam nemáte co dělat," odsekne hrubě a mě to zasáhne, i když by nemělo. Vím to - jsem obyčejná jako kupci na marileyském náměstí, možná ještě obyčejnější. Nejsem nikdo, jen holka, které se rodiče vzdali. Jaké právo mám na to, aby mě královna vzala za vlastní dceru, když tam venku je tolik dětí, které by si to zasloužily mnohem více. „To je nespravedlivé, Sun. Vaši památku lidi uctí, i když jste stejná jako všichni na 'spodu hierarchie'."