Temnota Mezi Námi

| 27. Iluze a podrazy |

Kapitola je věnována _h_laura ❤

Dnes nebudu nic okecávat - mám pro vás jen jednu otázku. Upřednostňujete nazývání našeho vojáka Freed nebo Sebastian? A proč? V komentářích narážím na obě verze a zajímá mě to každou chvílí více a více :DD  

A teď si prosím užijte novou kapitolu a pamatujte si, že se snažím každému aktivnímu čtenáři věnovat jednu kapitolu! Takže stačí na konci zmáčknout hvězdičku a příště to můžete být vy 😊

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

Můj otec moc často neříkal, že nás miluje. Jeden den v zimě, kdy se brzy stmívalo a mě bylo kolem šesti let, jsem s matkou seděl ve své komnatě a ona mi četla. Seděla se mnou na posteli, zabalila mě do teplé peřiny a světlo z plamenů svící jí na tvář s vlasy házelo zářivé odlesky. Pamatuji se, jak při čtení vždy imitovala hlasy postav, které se v příbězích vyskytovaly, snažila se mi popisovat vymyšlená místa jako ta nejkrásnější, jaká bych kdy mohl vidět a opravdu se snažila, abych o tom všem snil. Vždy mi četla příběhy o statečných rytířích, králích a královnách, jenomže ten den sebrala odvahu. Donesla do mé komnaty, která se pro nás stala bezpečným útočištěm, knihu, která se týkala historie. Jiné historie, než o jaké mi říkal otec.

Její hlas se linul místností jako tichá jemná melodie písní a já se nezbavil nutkání čím dál více natahovat uši k těm tajemným a zapovězeným slovům o krajině, která byla takovým neprávem odsouzena a rozdělena. Deník, který mi četla, patřil prý hodně dávno jedné z prvních žen naší země – princezně Jaelyn, nejstarší dceři krále Therrada. V paměti mi dodnes tkví, jak básnila o kráse tehdejšího království a tajemstvích, o kterých jsem slyšel poprvé – princezna říkala, že prý pod celým Therradem vedou tunely s podzemními prameny řeky Fayrre, v nichž žijí mořské panny. Tahal jsem tehdy matku za rukáv šatů a dychtivě se jí ptal, jestli je to pravda.

„To nevím, Sebe," pověděla mi s pobaveným úsměvem na tváři, „nikdy jsem je nenašla."

Chvíli poté vešel do mé komnaty otec, vážný jako vždy. Matka tehdy schovala knihu pod polštář obratem. V jejích očích jsem ten večer spatřil odlesk strachu, jako kontrast s otcovou vážností. Přisunula si mě blíže, rukou mě ochranitelsky obejmula kolem ramen, a zatímco pozorně sledovala otce, kreslila mi prsty malé kroužky na rameno, které jsem mohl cítit i přes peřinu. Myslel jsem si, že tím uklidňovala mě, ale když se na to tak ohlížím, přemýšlím, jestli tím opravdu neuklidňovala hlavně sebe.

„Co to tady vy dva děláte?" zeptal se otec, posazujíc se na kraj postele.

„Jen jsem mu četla," vysvětlila mu rychle, a i přestože jsem tušil, že se snaží znít klidně, hlas se jí skoro nepatrně třepal nervozitou. „Už jsem se chystala jít."

Neusmál se, nezařval ani nic podobného. Udržoval si kamennou tvář, a to mě děsilo ještě více. „To nebude nutné. Říkal jsem si, že bychom dnešek mohli strávit všichni spolu," malý náznak úsměvu přeletěl jako stín přes jeho rty. Naklonil se ke mně, majestátní koruna se mu posunula na hlavě a pravou rukou mi rozcuchal vlasy. „Co říkáš, Sebe?"

Zpět v té době jsem nevěděl, že se mě otec pouze snažil vyhrát. Jeho pozornost jsem měl snad vždy, ale nikdy nezahrnovala byť jen malý úsměv, náznak rovnosti ani příliš velké a opravdové lásky k mé matce. Byl jsem dítě, které po tomhle prahlo, chyběly mu radostné chvíle s rodinou, a proto jsem po tom sáhl jako hlupák. Ignoroval jsem matčino krátké stisknutí mého ramene, kterým mě chtěla varovat, ať to nedělám a na výzvu otce horlivě kývl.