Temnota Mezi Námi

| 3. Tam, kde je světlo, temnota následuje |

,,Královna vás čeká v sále, Vaše Výsosti."

Podívám se na Naider, svou komornou, která zrovna vejde do mého pokoje. Její oči vyhledají ty mé a pečlivě si mě jimi prohlédne. Přejíždí jimi po každém zákoutí mého těla a zkoumá, kolik bude mít dnes práce. Věnuje mi soucitný pohled a já vím přesně, co mi jím chce říct - že nevypadám zrovna nejlíp.

A kdo by se divil? Od noci jsem toho moc nenaspala - budila jsem se každých dvacet minut. Sny sice plynuly dál, ale ani v jednom z nich už se znovu neobjevila záhadná žena, kterou jsem od té doby vidím v každém stínu.

Nevím, jestli bych měla být zklamaná nebo ne.

,,Chcete pomoct?" zeptá se mě Naider a pomalu ke mně zezadu přistoupí. Jsem v polovině práce utahování korzetu, který mi každým dnem leze čím dál více na nervy. Od předminulého roku, co se máma rozhodla, že bych si měla pomalu zvykat, mi začíná ranní příprava trvat čím dál déle. Stejně pořád nechápu, proč jsou tyhle věci k životu důležité - jediné, co z nich mám je bolest hlavy z toho, jak se mi hůř dýchá.

,,Pořádně se nadechněte, princezno," poradí mi jako každý den Naider a já ji hned poslechnu. Vezme do rukou zavazování v zadní části a začne rychle utahovat, jako by jí šlo o život. Nevím, jestli je to tím, že mě máma čeká nebo tím, že už je tak zvyklá a dělá to automaticky. Tak či tak, je to asi jedno.

Cítím, jak korzet utáhne a já konečně vydechnu. Člověk by řekl, že je to úleva, ale já v tom nevidím nejmenší rozdíl. Mám tu věc uplou tak pevně, že se nesoustředím snad na nic jiného.

Naider mi následně pomůže do tmavě modrých šatů se stojáčkem, vlasy mi v dlouhých černých vlnách volně rozpustí a nahoře jen jemně sepne. Upraví mi obočí a narovná řasy, jako vždy. Možná to nedává smysl - protože jediní lidé, kteří mě vidí je služebnictvo a máma s tátou -, ale nic nenamítám. Očividně ji to baví a já jí nechci kazit radost.

Když připustí, že udělala skvělou práci a že jsem připravena, zvednu se, poděkuji jí a pomalu vyjdu z pokoje.

,,Dobré ráno, strážníku Bendrewe," pozdravím strážce - zavalitého staršího pána se smyslem pro humor -, který stojí po pravé straně mých dveří, když procházím kolem. Dělám to tak pokaždé, jenomže tentokrát mi neodpoví - nepozdraví mě ani se mě nezeptá, co mám dnes v plánu. Mlčí a to mě donutí se k němu otočit a zjistit, co se děje.

K mému překvapení přede dveřmi nestojí milý, usměvavý a vlídný strážník, na kterého jsem zvyklá - místo něj uvidím strnulého mladíka, o něco staršího než jsem já. Má nasazenou kamennou tvář a svýma světlýma očima se dívá někam před sebe. Na sobě má marileyskou uniformu - poněkud volné kalhoty a uplý kratší kabát, podobný saku, v barvě mých dnešních šatů. U pasu mu zlověstně visí naleštěný meč a na druhé straně dýka, která mi však přijde podezřelá - vybavení marileyských stráží dýku neobsahuje.

Asi si všimne, že na něj zírám, protože jeho oči se setkají s mými. ,,Dobré ráno, Vaše Výsosti," kývne ke mně hlavou a já se podivím tomu, že jeho hlas odněkud znám.

Znovu si ho pořádně prohlédnu a zapátrám v paměti - a vzpomenu si. Viděla jsem ho ve tmě svého pokoje, kdy se mě ptal, jestli jsem v pořádku. Viděla jsem ho dnes v noci, kdy mi přispěchal na pomoc, protože jsem údajně křičela. Viděla jsem ho hned poté, co mě ve snech navštívila záhadná temnotu-vyzařující žena.

Ušklíbnu se nad tím, protože najednou dostanu strach - strach o milého strážníka Bendrewa, který měl vždy úsměv na tváři. Jaktože tady není? Stalo se mu snad něco? A pokud ano, bude v pořádku?