Temnota Mezi Námi

| 53. Otec a dcera |

QUINN REDDIE

Kopyta duní o tvrdou deštěm nasáklou zemi, jak se svaly popelavě černého koně pod mým tělem vzpínají a každou sekundou mě dostávají blíže hrůzu vzbuzujícím věžím zámku na obzoru. Rozbředlé bahno odlétává do všech stran a vsakuje se do tlustého, lněného, rudého pláště, který pod silným poryvem větru povlává přímo za mnou jako stín. Vedle něj a mého hřebce mi však nedělá společnost vůbec nic. Žádné stíny, žádné neviditelné duše brouzdající Gorondyanem, žádní vojáci. Ti určitě ne vzhledem k tomu, že jsem jejich těla prošpikovaná šípy nechala před několika dlouhými dny ležet na popelem pokryté zemi vypáleného marileyského města jako potravu pro divokou zvěř.

Nestihla ani vychladnout, než jsem se k nim otočila zády, nevěnujíc jim jediný uctivý pohled. Mé oči jen přejely po hledích dvou z nich, z jejichž středů jako výstražná znamení trčely dřevěné šípy a po kalužích krve u těch dalších, kteří utrpěli pár smrtících ran – ale dál nic. Jen jeden pohled a opovržlivá slova, která přelétla mou myslí. Neschopní bezhlaví pitomci. Bylo mi jich přiděleno tolik, a i přesto nedokázali v klidu udržet jednoho člověka, třebaže se jednalo o mého nevlastního bratra.

Při vzpomínce na něj mi celým tělem projede divná vlna chladu, která s sebou přinese vítr zavánějící jeho jméno až přímo k mým uším. Sebastian, šeptá jemně, téměř božsky. Zpívá to jméno stále dokola v modlitbách a přáních, slibech a zvoláních. Mělo by být sladkou, klidnou hudbou, za níž bych se měla pustit se zastřeným zrakem a srdcem věřícím v toho proklatého prince.

Sebastian, našeptává svým medovým hlasem dál. Vrátil se.

Já však slyším i další z nich – další duše a stíny promlouvající z těch nejzalehlejších koutů Gorondyanu. Mluví hlasy tlumenými lidskou slepostí, lehčími než husí peří. Klejí a proklínají, snaží se překřičet všechny ty zaslepené malé duše, jež dříve nebo později dostihne zkáza. Až s těmi mé srdce souzní. Každým úderem se trefuje do těch zakázaných, avšak stále tak pravdivých, slov.

Zrádce. Sobec. Zbabělec.

Jejich znění přiživuje mou duši. Přetváří se v malé nitě tak, aby se do mě mohly tiše a klidně vsáknout, vyvstat tváří v tvář mým emocím, z nichž si vzápětí jako u jídelního stolu budou moci vybrat, na co mají největší chuť. Hněv, zloba, odpor, pohoršení – to a mnohem více před nimi vzdávajíc se leží. Otevírám se těm slovům každou chvíli více a více, jak se vzdálenost mezi mnou a temným zámkem zmenšuje a dávám jim plnou moc nad svými činy, jelikož co horšího by se mi mohlo stát, než odporovat otci a obdržet za to nějaký trest? Rány bičem z kůže endegarských divokých koní? Podřezaná zápěstí a potupné klečení v hlavním sále ve vlastních kalužích krve všem dvořanům na očích? Nebo snad pověšení mé matky v hradní zvonici za zápěstí zamčená v poutech z therradské oceli? Nemohu si vybrat, s čím nejpravděpodobněji přijde; co ho v dnešní den potěší nejvíce.

Tiché prohnané hlasy zapomenutých gorondyanských duší se chtivě zakousnou do mého hněvu, rozšiřujíc ho k nepoznání. Ať už se můj otec dnes vytasí s čímkoli, pro jeho skrz naskrz temnotou protkanou duši to bude jako božská árie.

Patami svých zablácených bot udeřím vraníka do slabin, popohánějíc ho kupředu ještě rychleji. Silný vítr šlehne mými písčitě zabarvenými vlasy do stran a mně se díky té náhlé volnosti naskytne pohled na sídlo stojící těsně pod ostrými, hrůzu nahánějícími útesy obíhající obě gorondyanská království jako vysoké mříže. Mříže vystavěné za účelem chránit jejich majetek před chamtivými, ostřílenými lapky a jejich nafoukanými pány.