Temnota Mezi Námi

| 21. Cantaudrior |

Dnešní kapitola je věnována barapetrova106. Děkuji Ti za všechny hlasy i komentáře! ❤

*****

Dnes o malinko kratší než poslední tři kapitoly - ale stále delší než ty začáteční. Chci vám i dnes poděkovat za hranici přečtení... jen kousek a jsme u 1.5K! Je neuvěřitelné, jak rychle to poslední dobou roste, sama to nestíhám sledovat. Děkuji všem!

S láskou,
Vaše May ❤

Když jsem se před několika desítkami minut probudila, nečekala jsem, že uvidím umírat člověka. Všude kolem mě byla tma, tvrdá suchá země pode mnou byla pokrytá malými kamínky, které mě počas spánku tlačily do zad a zanechávaly tam malinké otlačeniny. Vlasy jsem měla plné sypké hlíny, která se odlamovala z vršku nory, která se stala na těch pár hodin naším bezpečným útočištěm.

Původně jsem se chtěla jen přetočit na druhý bok, zavřít oči a opět jít spát, jenomže díky díře v zemi - která pro mě byla tedy spíše stropem - dovnitř nory dopadal svit měsíce, který byl zrovna dnes v úplňku. Zarazil mě pohled na prázdné místo na přikrývce, kde jsem ještě před několika hodinami viděla jistě spát Freeda. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli není někde v ostatním prostorách našeho úkrytu, jenomže ne - byla jsem úplně sama.

Mým prvním nápadem bylo, že potřeboval jen něco nutně zařídit - co já vím, třeba vykonat jistou potřebu? Když jsem však tiše seděla ještě nějakých pár minut a čekala, jeho příchod byl v nedohlednu. Proto jsem se rozhodla jít jej hledat.

Jediné, co jsem si z nory vzala byla obyčejná dýka vedle Freedovy přikrývky, kterou tam společně s koženou pochvou večer odkládal. Ta je však v nedohlednu. Proč si ji bral s sebou? A když už, proč tu nechávat něco tak užitečného a ne moc nápadného jako je ocelová dýka? Vypadla mu snad?

Pokud ano, asi jsem se bála ještě více.

Zvedla jsem ocelovou dýku ze země a začala šplhat ven. Naneštěstí nemám jako můj společník místo, kam bych si ji připevnila a tak několik dlouhých chvil bloudím lesem s ostrým předmětem v ruce. Na půli cesty jsem zaslechla hlasy. Nastražila jsem pečlivě uši a snažila se jít za nimi. Byla jsem si jistá, že jsou dva - a oba mužské. S velkou pravděpodobností jeden patřil také Freedovi.

Trvalo jen chvíli, než jsem se připlížila k malé vysekané pláni, kde byla mezi stromy malá pravděpodobně ručně stloukaná dřevěná chatka. Bylo poněkud více osvětlené místo, jelikož vysoké stromy nezakrývaly oblohu a jasný svit měsíce dnes v noci ukazoval více, než měl.

O tom jsem se přesvědčila hned, jak jsem spatřila mně neznámého muže stojícího téměř uprostřed pláně s Freedem - jež levou rukou pevně svírá látku cizincovy noční košile a dýkou v pravé ruce mu tlačí na obnažený krk. I přestože jsem si nejdřív ohromeně všimla, že jinak obyčejná skleněná dýka zářila modrým světlem, raději jsem pozorněji sledovala scénu mezi jimi.

„Nosíte s sebou pouze zkázu a smrt," slyšela jsem neznámého muže říct Freedovým směrem.

„Ne," namítl můj společník, „to můj otec."

Při zmínce o jeho otci se zarazím. Třebaže jsem se ho na něj nikdy neptala, tušila jsem, že o něm mluví nerad. A co víc, myslela jsem, že již společně s jeho matkou nežijí. Proč by se ho jinak hlavní strážník Bendrew ujal, kdyby ještě stále někde žil aspoň jeden z jeho rodičů?

Cizinec v odpověď záporně zavrtí hlavou. „Jste si podobní více, než myslíte."

Chvíli bylo mezi nimi ticho, ale předtím, než jsem si byla jistá, že jej Freed konečně pustí, spojil strážník pohled se mnou. Chvíli vypadal překvapeně, jenomže než jsem se nadála, zašeptal slova, jež mě zarazila. „Au negar di Lunas."