Temnota Mezi Námi

| 35. Strastiplné srdce |

Kapitola je věnována windy_week! Děkuji, že ses i ty stala čtenářkou tohoto příběhu ❤

Tak tady jsem s další kapitolou, která je sice takovým menším výplňkem, abych nepřeskakovala z jednoho místa na druhé, ale stejně jako ostatní má svou cenu - protože se dostáváme do tak důležité části, kde se můžu jen vciťovat, rozepisovat a popisovat tolik věcí... No, prostě to, co mám na psaní tak ráda :D A abych vás tak trošku navnadila na příští středu, hlásám vám, že se konečně se dočkáte další kapitoly z Freedova pohledu! 

Budu ráda za každý komentář, milá slova nebo klidně jen hlas, pokud máte pocit, že si ho zasloužím :D 

A teď už vás nechám číst!

Ledový chlad se natáhne po mé páteři a svými tenkými prsty mi na ní začne vykreslovat varovná volání. Pronikne do mé krve, rozšíří se do celého těla a zatlačí svou neoblomnou silou na místa, která jsou nechráněná, osláblá. V tu chvíli zahodím vše, co jen minimálně připomíná mou dávnou minulost, vše, co se stalo před pouhými pár minutami, jak tenký tichý hlas našeptává v mé hlavě slova – ta slova, která mi byla nesčetněkrát házena přímo pod nohy, přičemž jsem byla až tak rozhozená, že jsem se nad nimi byť jen nezamyslela.

Věřím ve spravedlnost – že všichni dostanou to, co si zaslouží. Lupiči a zrádci zaplatí za své činy, zatímco poctiví, milí lidé budou odměněni.

Jde o Kaie, královna ho nechala zavřít taky. Dozvěděla se o něčem, co udělal několik let zpátky – údajně zadržoval nějaké důležité informace.

Proč to děláš, Freede? Proč lžeš? Proč utíkáš?

Protože to dělám celý život. Utíkám od pravdy, utíkám od minulosti, utíkám od sebe. Už od doby, co jsem ztratil svou rodinu, nedělám nic jiného.

Když se nad tím přinutím zamyslet, když zapátrám v paměti po všech těch chvílích, kdy se mě snažil přesvědčit, že to, co se chystám udělat, není správné, všechny ty vzory, lži a okolnosti vytvoří model pravdy, ke které ještě chybí mnoho. Má v sobě trhliny, které dokážu zaplnit pouze jedním způsobem, ale s těmi dohromady tvoří aspoň částečný celek, jejímž poselstvím není nic jiného než pravda, která se mi zavrtává do srdce hlouběji, než bych chtěla.

Freed je therradský princ. Freed je ronwei.

Celá místnost kolem mě je ponořená do hrobového ticha, takového, jako kdyby se zastavil čas a nechává mě napospas zmateným pohledům přítomných – Lyah, Xandera, Rhenana a Wren. Všichni čtyři zůstávají na svých místech tak pevně, jako by jim nohy zapustily do země neviditelné kořeny a vyčkávají, až jim povím více. Více o tom člověku jménem Freed, jehož obraz, přesvědčení i jen ty nejmenší představy, jež jsem měla pod jeho jménem napsané jako charakteristické body, se přímo v mých myšlenkách mlží, pukají a bortí se jako už tak chybné domečky z karet. Zbytky sutě, které z nich přetrvaly se mrazem, jenž nyní obklopuje mé srdce, zvedají, otáčí své ostré bodce do zapadlých koutů mé duše a bodají, jako nikdy předtím.

Freed je ronwei. Freed je ronwei. Freed je ronwei.

Přísahám, že se tahle tři slova budou objevovat v mých snech až do doby, kdy zemřu a pokaždé s sebou nepřinesou nic víc než bolest.

Nedokážu říci, jestli se mi zrada, již momentálně pociťuji, zračí v očích, ale když mi Lyah položí ruku na rameno, v těch jejích zahlédnu naději – naději, kterou zažehla skutečnost, že ztraceného hrdinu, který by mohl její království zachránit, poznávám. Navzdory tomu její radost sdílet nemohu. A obávám se, že jí ten plamen zanedlouho uhasí Freedova – ne, Sebastianova – mrazivá povaha stejně, jako pomalu zadupala do země ten můj.