Temnota Mezi Námi

| 8. Marey |

Ten večer jsem již spát nešla.

Časné ranní hodiny strávené v knihovně uklízením nepořádku, který jsem nadělala, utekly neskutečně rychle. Navíc pomoc od strážníka Freeda bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat - společně nám úklid a zařazení knih podle jejich původní pozice trval do svítání. Netuším, jak dlouho bych nad tím strávila, kdyby netrval na své výpomoci.

Celou dobu jsme mlčeli - kromě pár prohození slov týkajících se pozice knih v policích. Mám takový zvláštní pocit, že měl strážník později strach, že už si dovoluje na mě mluvit až moc - i přestože si myslím, že on sám by měl vědět, že mluvení se mnou vlastně vůbec neznamená mluvení s členem královské rodiny.

Ještě před východem Slunce jsem se vrátila do své komnaty a strážník si službu vyměnil se svým bratrem - Kylem Bendrewem. Ten vypadal, že se radši nebude ptát na to, proč jsem společně s Freedem vyšla z chodby a ne z mého vlastního pokoje.

Co se týče knihy, jež jsem včera schovala mezi police, neodvážila jsem se vzít si ji včera s sebou. Nechala jsem ji ležet na hřbetech knih v polici u podlahy a z celého srdce doufala, že ji včera strážník nějakou zvláštní shodou náhod nezařadil mezi ostatní.

Stejně však pořád nechápu, co se se mnou v noci dělo. Byla jsem náměsíčná jak Freed předpokládal? Paralyzovaná? Nebo se mnou snad udělala něco démonka z mých snů? Ale i tak... Proč bych chodila do sekce s knihami o Therradu?

Navíc... co měl, u svaté Jenil, znamenat ten včerejší sen? Když se mi před očima opět objeví, jak král drží zesnulou královnu Marguerite pod krkem, zvedá se mi žaludek. Jestli král vlastnoručně zabil svou manželku, co musel být schopen dělat svému synovi?

Možná, že to ani nechci vědět.

Momentálně kráčím dlouhou chodbou a směřuji zpět ke knihovně. Mé kroky se hlasitě ozývají halou, i přestože je tlumí látka světle šedých zdobených šatů se stojáčkem, které mi dnes přichystala Naider. Mé dlouhé tmavé vlasy nechala rozpuštěné, jen vzala dva menší prameny vlasů v úrovni mých očí a sepla je vzadu tenkou bílou mašlí.

Někdy mám pocit, že se ve tvoření těchto účesů a plánování šatů vyžívá, protože vždy, když se poté podívám do zrcadla, nepoznávám sama sebe.

„Dobré dopoledne, Vaše Výsosti," pozdraví mě jeden ze strážců u dokořán otevřených dveří do královské knihovny. Na sobě opět typickou marileyskou uniformu a u pasu připevněn meč. Přistihnu se, jak očima pátrám po dlouhé půvabné skleněné dýce, kterou u sebe nosí strážník Freed.

Párkrát zamrkám, abych se zbavila myšlenek směřovaných k tomu obdivuhodnému a naprosto tajemnému předmětu, jež jsem ještě dnes v noci držela v ruce.

„Dobré dopoledne i vám," kývnu hlavou a spojím ruce volně před sebou, „mohu se vás zeptat, strážníku? Byl zde dnes již někdo?"

Strážník nakrčí nos, jako by přemýšlel, na co to potřebuji vědět, ale nakonec si asi uvědomí, že je jeho povinností mi odpovědět. „Co vím, tak jste první, kdo se dnes u těchto dveří objevil."
V hlavě si oddechnu.

„Děkuji moc," prohlásím jen a poté už se klidným a vyrovnaným krokem vydám dovnitř knihovny. Pár metrů jdu potichu, jako by bylo nutné, aby si o mě strážci nemysleli nic podivného, jenomže jakmile zajdu za první police s knihami, zrychlím krok až tak, že skoro běžím.

Míjím sekce o legendách, záznamech i spisech z Gorondyanu, historických kronik Mariley i starých map. Do nosu se mi silně vkrádá vůně knižního papíru a mezi knihami vidím paprsky dopoledního Slunce propouštějícího dovnitř okny. Projdu mezi několika knihovnami plnými knih až se dostanu k místu, kde se mě včera snažil uklidnit strážník Freed.