Temnota Mezi Námi

| 26. Zrada |

Dnes věnuji kapitolu Tercatka ❤ děkuju za všechny hlasy

Dnes vám to nebudu okecávat, jen říct, že vám všem nedokážu přestat děkovat za všechnu tu podporu. Překročili jsme 3,5K přečtení a všechny komentáře, které mi zanecháváte pod kapitolami, jsou přesně tím, co mě vždy neskutečně těší. Opravdu děkuju ❤

Oddělím se od wernah skoro hned, co dojdeme zpět na náměstí. Obejdeme dav lidí, který je sice menší než ještě odpoledne, ale stále dost velký na takový hluk. Několik párů i v tuto dobu dále tančí ve středu všeho dění, jíní se opodál smějí, vtipkují a hrají podivné hry, které neznám a při bližším pohledu na ně si říkám, že jsem za to asi ráda.

Torcu ani Freeda v davu nezahlédnu, ale pravděpodobně je to jen otázka času. U Torcy si sice dokážu představit, jak tady stále tak pozdě pobíhá a baví se, ale u Freeda o tom pochybuji. Jeho přeceňovaná opatrnost by mu nedovolila se chovat jaké lidé, jejichž hlasy mi ve spojení s hudbou přímo bijí do uší. Proto tady buď někde ve stínech stojí a vyhlíží mě, nebo sedí v malinkatém pokoji, ve kterém dnes opět přespáváme a topí se ve vlastních myšlenkách. A jakkoli moc si bráním za ním jít, vím, že je to nezbytné. Nemohu se mu po dnešku stranit věčně a vyvarovávat se nevyhnutelnému rozhovoru, ke kterému mezi námi dříve či později dojde.

Jako vždy si však najdu důvod se chvíli zdržet. Jakmile projdu kolem velkých, dřevěných, přivřených vrat koňských stájí, mi v nějaké části mé mysli promluví hlas a připomene to, na co jsem během dne téměř zapomněla. Tiše šeptá, jasně zdůrazňuje všechna slova, abych na ně již nezapomněla.

Přečti si o vlku. Teprve až tak učiníš, přijď znovu.

Vzpomínka na Marquerite a večer, který opět o něco shodil můj názor na Freeda, se zdá, jakoby se stal davněji než ve skutečnosti. Pravdou je, že jsem mezi poznáváním tohoto města a lidí v něm naprosto zapomněla na cokoliv z toho, co mi therradská královna říkala.

Dnešní konverzace s matkou města mě ale přinutí se kolem těch přivřených dveří protáhnout a zavítat dovnitř. Volné prostory mezi jednotlivými koňskými boxy osvětlují zapálené svíce na sloupech, které podpírají celou stavbu a poskytují tak přítmí v místech, kam odrazy ohnivých plamenů nedosáhnou. Chvíli počkám, jestli se neobjeví Torčin otec či někdo jiný, pod koho by stáje mohly spadat, ale i když se rozhlédnu, nespatřím žádného strážce. Tuším sice, že tady někdo někde být musí, ale i kdyby mě viděl, očividně mi nemíní bránit jít dále.

Zvědavost nese mé nohy jako pírka k zadním boxům, ve kterých jsou ustájeni naši koně. Jsou ke mně otočení zády, takže vidím pouze jejich mohutné ocasy, ale samotná kobyla mě nyní nezajímá. Oči mi jako přesně vyvážené šípy střelí ke kožené brašně připevněné k sedlu, jež torčin otec přehodil přes vrátka koňského boxu. Bez jakéhokoli čekání natáhnu ruce k jejímu zapínaní a už po paměti vkládám dlaň dovnitř, hledajíc, po čem toužím. Mapa, jedno poslední jablko, které jsem si šetřila na dobu, kdy bude mé tvrdohlavé kobyle lépe, kniha o rodu Lanevrrů a...

Nic.

Vytřeštím oči, horečně stáhnu k brašně i druhou ruku a nahlédnu dovnitř. Přehrabu věci uvnitř ještě jednou, pořádně si prohlédnu tu jednu knihu, kterou stále mám, ale nespletla jsem si ji. Nápis vyrytý do tenké hnědé kůže se nezměnil a nezměnil se v to, co potřebuji.

Zatočí se mi hlava a zpanikařím. Dříve, než začnu jakkoli jednat, zapátrá má mysl po všech místech, kterými jsem projížděla, každém okamžiku kdy jsem dlaněmi přeskládala obsah sedlové brašny i jen sebemenším pomyšlení na přečtení něčeho z knihy o proroctví. Jenomže ať se snažím sebevíc, nepamatuji si jedinou chvíli, kdy bych ji nevrátila zpět. Stojím tam a myšlenky mi létají v hlavě jako světlušky, které bezradně hledají svůj domov. Vymýšlím scénáře, jakými jsem o tu knihu mohla přijít, přemítám nad všemi možnostmi, které mě napadnou – na novou vlnu mě však pošle až ta úplně poslední.