Temnota Mezi Námi

| 52. O krok zpátky |

„Nemůžu uvěřit, že jste to dokázali," vydechne překvapeně Lyah, jakmile se i ty poslední kousíčky Dazeovi magie zahryznou do mého a Freedova srdce. Roztřepané ruce nám oběma klesnou k bokům, nohy vypoví službu a ramena povolí vyčerpáním, a tak jí bratr musí pomoct nás zachytit a pomalu položit na zem.

Ztrácení temnoty, podobné tomu incidentu těsně před Marqueritiným posledním výdechem, kdy se nám z hrudí vyškrabávala jako zběsilé zvíře, se s jejím přijímáním nedalo vůbec srovnávat. Jestli jsem si tehdy myslela, že mi tělo rozhryzává krysa, před chvílí to musel být minimálně pořádně vzteklý medvěd. Sápal se po mně tak bezmyšlenkovitě silně a intenzivně, až jsem měla v jednu chvíli nutkání to vzdát. Kdyby mi ruce silou nedržela Lyah, dřív bych se volnou dlaní uškrtila, než abych to musela celé snášet.

Byly to ty nejmučivější minuty, které se zdály jako hodiny, jichž jsem byla v životě svědkem. Co však celému tomu zážitku přidávalo závaží navíc, byl Freedův vlastní řev a společně s ním jen pomyšlení na to, jak neskutečně velkým utrpením si musí procházet on – emočním i tělesným, jednoduše vším dohromady.

Přesně tohle byla ta chvíle, kdy bych nejraději vrátila čas a ocitla se zase zpátky v ulicích sluncem rozpáleného Crescenu s tisíci vůní, hudbou a šťastných lidí. Do uličky vedle krejčovství, kde jsem se s ním poprvé políbila.

Přijdu si jako blázen, ohlížejíc se zpátky na ten okamžik, když si uvědomím, jak moc jsem si myslela, že trpím, když mě na každém kroku pronásledovaly nějaké vidiny. Přála bych si té Sun vidět momentálně mě – vyčerpanou a zpocenou s vykřičenými hlasivkami a starostmi zahrnujícími opravdovou válku.

Rozvalím se na chladnou tvrdou zem. Ach, jak bych si teď zaplavala v těch studených vodách Liwbay.

Freed mě vzápětí napodobí. Dlaní, kterou ležérně natáhne vedle sebe, uchopí tu mou a proplete si se mnou prsty. Neodhodlám se mu nic říct, a tak ten pokus o kontakt jen přijmu a konejšivě mu ruku stisknu. Teď se možná konverzaci oba vyhneme, ale vím, že na ni dřív či brzy dojde. Budeme potřebovat podporu – oba. On, aby se vyrovnal se smrtí matky a já, abych se naučila žít s novou, temnější částí své duše.

Nechci si ani představovat, jak těžké to bude.

„Opravdu nerad vyrušuju vaši romantickou chvilku, ale asi bychom se měli rozhodnout, co budeme dělat dál," naruší křehké ticho hlas Xandera.

A je po drahocenném klidu.

„Xandere!" napomene ho sestra.

„Co je?"

„Nech jim chvilku. Copak jsi neviděl, co si před chvílí zažili?"

Zakroutím hlavou a tiše si povzdechnu. „Nech ho být, Lyah. Já ho chápu."

Právoplatná gorondyanská královna po mně střelí překvapeným pohledem.

„Jen protože jsme se zbavili jednoho problému, ještě neznamená, že další neexistují," vysvětlím.

Wren si odkašle, zatímco si protahuje prsty namožené z kouzlení. „S tím souhlasím."

„Takže? Co chcete dělat?"

„Co se tak nejdřív zamyslet, jaké jsou skutečně naše problémy?" navrhne Wren.

„Crescen," vyhrkne hned Xander. „Musíme zjistit, jestli je Torca v pořádku."

Samozřejmě.

Lyah nad reakcí svého bratra protočí oči a následně prohlásí: „Tarus. Nevíme, co se děje na zámku a jestli ví dostatek o therradských útocích."