Temnota Mezi Námi

| 51. Útěk z temnoty |

Ještě, než začnete číst novou kapitolu, bych vám jen tak spěšně chtěla poděkovat, že jste Temnotu dovedli až k 10K přečtení! Nikdy bych nečekala, že u některého ze svých příběhů podobné číslo uvidím. Děkuji mnohokrát!

SEBASTIAN JASON THERRADSKÝ

Když někdo zemře, jeho duše nezchřadne s jeho tělem. Opustí ho v poslední možné chvíli, naposledy se na sebe podívá a pak se přidá ke svým společníkům – tichým duším zesnulých z všemožných koutů Gorondyanu. Navždy svázána se svými vzpomínkami prolétává královstvím jako chladný zimní vítr, stávajíc se neviditelným hlídačem klidu a pořádku. Lidé, kteří někoho ztratili, se pomocí toho během další let uklidňují a říkají si, že je jejich nejbližší nikdy neopustili. Že jakmile se ocitnou v těžké situaci, po boku jim někdo stojí, ať už je to člověk, nebo jen stín.

Po vraždě mé matky jsem byl jedním z těch lidí, které taková myšlenka uklidňovala, ačkoli jí v hloubi duše nikdy pořádně nevěřili. Na jednu stranu mi v hlavě stále hrála ta slova, která si s otcem vyměnili těsně předtím, než skončila její hlava v mém klíně. Neznal jsem jejich význam – doteď ho neznám – ale vždy jsem doufal, že jimi pojistila svou duši proti tomu, aby ji zničil; aby společně s jejím tělem neodešla i podstata jí samotné. Na druhou stranu jsem si tyto rádoby fámy vymlouval tím, že se tady přece bavím o mém otci. O staletí zkušeném, prohnaném muži, který si každé riziko raději pojistí deseti různými způsoby, aby jej vůbec nic nepřekvapilo.

Nepojistil. Utekla před smrtí a spolu se svou duší ukradla navíc i jeho moc, z níž si udělala pomocnou berličku.

Tu ironii jsem miloval a nenáviděl zároveň.

Spatřit ji po několika letech ve spánku bylo jako zázrak. Stála přede mnou, četla dopis, který jsem kdysi napsal s nadějí, že si ho její duch přečte. Bylo to ještě v těch časech, kdy mé mladé srdce věřilo, že ho osud někdy odmění za všechno, čím si prošel. Nevěděl jsem, že to opravdu udělá; že za pár let zjistím, že si ten dopis opravdu přečetla. Šlo o téměř stejný šok, jako vidět ji v tu chvíli přede mnou – protkanou temnotou, chladnou jako sníh a bledou jako smrt, avšak byla to ona. Therradská královna, manželka mého otce, moje máma.

Pocit takového štěstí jsem do té doby zažil jen velmi málo. Vždy jednalo o krátké pomíjivé okamžiky, záblesky radosti připomínající paprsky slunce, které jednou za čas prosvítily okna therradského zámku. Po tom okamžiku jich bylo malinko víc – setkání s Kylem uprostřed lesů, líbání Sun v Crescenu, sledování toho, jak mi nakonec odpustila. Krásné chvíle však nevydrží dlouhé roky – v mém případě dokonce ani hodinu. Nakonec se vždy promění v bouřkové mraky nepřinášející nic dobrého.

Dnešní den toto pravidlo potvrzuje snad nejvíce – a přísahám, že se v seznamu podobných událostí s přehledem vtlačí hned na první místo.

Jelikož když jsem ztratil svou matku poprvé, přišel jsem o její tělesnou přítomnost. Mohl jsem si do hlavy vtloukat ty příběhy o duších zesnulých, jejich neustálé společnosti a utišovat tím svůj vztek a nenávist k otci. Měl jsem záchranné lano, jehož jsem se mohl držet, když mě smetla vlna a neskončil tak v hlubinách, z nichž bych se už nevyhrabal.

Jenomže teď, podruhé, jsem přišel i o jejího ducha. Jakákoli naděje, že mě sleduje z bezpečí svého nového domova, ať už vězel kdekoli, mě opustila. Pozbyl jsem toho hřejivého pocitu u srdce, jenž mi dělal společnost od chvíle, kdy jsem věděl, že někde kolem mě byla. Existovala. Sledovala mě, i když jsem o tom nevěděl. Teď už to však dělat nebude – už nikdy neuvidí svůj rodný zámek; nikdy se nepodívá, jak se odsud dostaneme; nespatří mě a Sun vedle sebe, tak, jak za to od počátku bojovala. Nebude svědkem toho, jak se vydám k therradskému zámku. Jak otci tentokrát doopravdy proklaju dýkou srdce.