Temnota Mezi Námi

| 7. Okamžiky minulosti dokáží zničit i toho, kdo jich není součástí |

Moc.

Mé ruce se třesou a konečky prstů se nedokáží uklidnit. Už je to tady zase, říkám si. Ten nezastavitelný pocit negativní energie, která se objevuje každý měsíc. Nikdy nevydrží dostatečně dlouho - pomalu mi den za dnem vyprchá z těla až nakonec ji mám tak málo, že cítím, jako bych měla každým dnem zemřít.

Ten pocit je nesmírně nepříjemný. Když cítíte, jak z vás pomalu ale jistě vyprchává život, není to nic úžasného. Nejhorší na tom je, že vůbec nevím, odkud se bere.

Stejně jako zchátralé město, které se mi znenadání objeví před očima.

Zastavím se, naprosto ohromená, a zmateně se rozhlížím kolem sebe. Tikám očima po neudržovaných domech porostlých nezastavitelným plevelem, vysklených oknech, zaprášených cestách i lidích sedících bezmocně na zemi za otevřenou branou města.

Co se tady stalo? ptám se sama sebe.

„Smrt."

Trhnu sebou. Hlas pronášející to slovo mě překvapí až tak, že při chůzi téměř upadnu na zem.

Otočím hlavu a podívám se na stranu, kde právě teď stojí démon - ta samá žena, jež se mi objevuje ve snech. „Čí smrt?" zeptám se jí a zapřemýšlím, co by tak mohlo způsobit takovou pohromu.

Dost dlouho mlčí, takže když se na ni odvážím opět podívat, spatřím, jak si prohlíží město stejně smutně jako já.

„Před lety zemřela jejich královna," řekne nevěnujíc mi jediný pohled, „a jejich král má zájem jen o válku, zatímco jeho lid i země umírá."

Dojdu až k bráně města a přejezdu prsty po vyrytých ornamentech na jejích sloupech - zkřížené kopí ovinuté trny. Když ruku odtáhnu, na prstech mi ulpí černá saze, která nasvědčuje tomu, že bránu nikdo dlouhou dobu neudržoval.

Otočím se na démonku. „Kde to jsme?"

Pár dlouhých sekund mlčí.

„Igran, hlavní město Therradu," nahne hlavu na stranu.

„Proč mi ukazuješ minulost?" podezíravě se na ni podívám, „Therrad chátral před pěti lety, při hospodářské krizi."

„Proč bych ti ukazovala minulost, marey?" ušklíbne se na mě. „Minulost plyne a zbytečné vzpomínky mizí. Kdyby tohle byla vzpomínka, patřila by mezi ty zbytečné. Proměnila by se v prach, který by se vytratil ve vzduchu kolem nás. Vysvětli svá podezření, marey... Proč bych ti ji ukazovala?"

„Pokud to tedy není vzpomínka, co tím naznačuješ? Říkáš, že takhle vypadá Igran dnes? ušklíbnu se sama pro sebe. „To není možné."

„Proč by nebylo, pověz, marey," změří si mě pohledem. „Ne všechno místa jsou tak mírumilovná jako Mariley."

„Královna Marguerite zemřela již před devíti lety, není možné, aby smrt panovníka až takhle zasáhla celé království," zavrtím hlavou. „Nikdo není až tak důležitý."

Pohrdavost v jejích očích mě probodává srz na srz jako ostrý meč houpající se u pasů marileyských palácových stráží. „Viděla jsi někdy krále, marey? Slyšela jsi o něm?"