Temnota Mezi Námi

| 39. Otázka důvěry |

Tato kapitola je věnována HonzaHurta , protože jsi přejel zastávku jen kvůli tomu, že jsi četl moji knížku a to je ten nejlepší kompliment, který mi mohl kdy kdo dát :DD

No... sice je tato kapitola dost krátká (oproti mým klasickým kapitolám) a ten konec není napsaný úplně nejlépe, ale máte tady aspoň nějakou dávku TDBU. Omlouvám se, že nevyšla včera - měla jsem hodně věcí do školy a seděla v tom snad do půlnoci -, takže jsem to jaksi nestihla. 

Jakmile dveře za mnou zapadnou do svých pantů, opřu se o ně a zavřu oči, jako kdybych tím mohla zmizet, splynout s tím hrubým dřevěným povrchem a vsáknout se do něj. Jako kdyby ta slova, která jsem před pár sekundami vyřkla, mohla odejít, rozpadnou se v prach a zmizet. Přeju si, abych je mohla vzít zpět – když už ne kvůli sobě, tak kvůli němu. Kvůli tomu, co jsem raději měla udělat a co raději říct. Kvůli jeho minulosti a současnosti, kvůli věcem, kterými si musel projít. Neměla jsem odejít – když už nejde vzít ta slova zpátky, aspoň jsem neměla mlčet, odejít a nechat ho tak. Neměla jsem se k němu otáčet zády – ne teď, ne když jsme oba... zranění.

Jaké to bylo jet vedle mě, sledovat každý můj krok a lhát, jako kdyby to nebylo nic? Jaké bylo nezajímat se, co to s člověkem udělá? Co to udělá se mnou?

Ta slova povstanou z ticha jako kruté tiché kletby, jež mě zasáhnou důrazněji než předtím, protože teď už si jejich význam uvědomuji. Všechnu tu nenávist, strach a žal, jež zastínili můj zrak a dovolili tyhle slova jen tak vypustit z úst – vyslovit je v okamžik, kdy vzpomínal na svou matku, proklínal svého otce a snažil se... na chvíli se snažil říct mi vše. Pokusil se mi nelhat a zodpovědět mé otázky a já ztratila hlavu nad jedním jediným tajemstvím, které si rozhodl ponechat. Jedno tajemství – to, na nějž máme právo všichni. To jedno tajemství, jež se musíme sami odhodlat říci; to, do jehož vyslovení by nás neměl nikdo nutit. Možná, že mi některá vysvětlení dlužil, ale stále se se svou minulostí rozhodl podělit výměnou za co? Za mé mlčení? Za lhostejný pohled na mé tváři?

Jenomže jakkoli moc jej můžu litovat, jakkoli moc bych si přála říct něco jiného, ve výsledku byla ta slova pravdou. Všechno, co jsem řekla, byla pravda – byly to myšlenky, které mě po celé ty dlouhé hodiny pronásledovaly a drásaly mě zevnitř až příliš a já se jim nedokázala ubránit. Nemohla bych o nich lhát. Dřív nebo později musely jít ven, musely být řečeny nahlas – a někdo, kdo nade mnou bdí, se rozhodl, že musí vyjít ven zrovna teď.

Pro jednou si přeju, aby Freed něco udělal – aby otevřel ty proklaté dveře, o něž se opírám, podíval se mi do očí a nenechal mě mluvit. Aby vyslovil všechny ty věci, které jsem viděla v těch jeho očích barvy měsíce, ale nenechala jej skutečně říct. Aby udělal něco jiného než nekonečné mlčení, jenomže můžu natahovat uši, jak moc chci a čekat, že zaslechnu ty tiché, vyrovnané kroky, ale ony nikdy nepřijdou. Jen skřípání té zatracené postele, jež mi dá jasně najevo, že si buď myslí, že následování mě nemá žádný smysl, nebo jsem tu propast mezi námi rozšířila natolik, že už nadále nejde přeskočit z jednoho okraje na druhý.

Nějaká část mé duše se téměř rozhodne otočit a vejít zpátky dovnitř, když v tom se kousek ode mě ozve známý hlas: „Ty jsi mu teda dala, ti řeknu."

Střelím očima k dřevěnému rámu dveří naproti těm, o které se opírám a spatřím Xandera, jenž stojí na prahu místnosti s pobaveným úšklebkem vepsaným ve tváři.