Temnota Mezi Námi

| 40. Nemluv |

Tato kapitola je věnována Mataa16 ❤ Děkuji, že tento příběh čteš!

Omlouvám se, že teď nevyšla pár týdnů kapitola, ale dostavila se mi spisovatelská krize (je úspěch, že až po tak dlouhé době!) :D Opět tady sice máme takovou kratší kapitolu (výroční 40.!), ale od té příští by se to mělo zase rozjet. Navíc se už pomalu blížíme ke konci prvního dílu! Nevím, jestli bych měla být nadšená, nebo naopak :D

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

Za celý svůj život jsem ztratil mnoho věcí, ale nikdy bych neřekl, že můžu ztratit něco, co nikdy nebylo moje. Neřekl bych, že vidět, jak se ke mně někdo otočí zády, bude tolik bolet.

Když jsem se probudil v tom divném tmavém pokoji a spatřil Sun se vší tou lhostejností, jíž jsem u ní nikdy dříve neviděl, bylo to jako kdyby nade mnou někdo stál s mou skleněnou dýkou v rukou a trýznivě pomalu mi ji zarýval do srdce se spokojeným úšklebkem na tváři a slovy, která mi neustále připomínala všechny ty věci, které jsem udělal.

Jsou ti líto ty lži? Věci, které jsi udělal, slova, která si vyslovil?

Cítil jsem to – to zoufalství v jejím hlase a pohrdání, s nímž ke mně mluvila. Viděl jsem, jak se na mě odmítala byť jen podívat, jako by nedokázala zabránit tomu odporu, který ke mně musela v tu chvíli cítit. A každá z těch minut, kdy jsem se to všechno snažil zachránit; kdy jsem se pokoušel napravit své minulé chyby a říct jí vše, co jsem předtím tajil, byla utrpením, jelikož jsem nikdy skutečně neviděl, co cítila. Co cítila, když slyšela, kdo můj otec je, když slyšela, co jsem já. Viděl jsem jen její záda a klepající s dlaň, v níž po skoro celou dobu našeho rozhovoru držela tu zpropadenou skleněnou dýku, ale nic víc. Svým způsobem to bylo to nejhorší, co mohla udělat.

Toužil jsem, aby se na mě podívala – aby viděla, co všechno jsem si uvědomil za ty dny cesty do Harenu, když mě kupředu poháněla jen myšlenka na to, že jestli přijdu pozdě, ona zjistí pravdu, aniž bych jí to všechno sám vysvětlil. Že pokud nepřijedu včas, stane se přesně tohle. Odsuzující pohledy, ztracená naděje a... propast. Propast, která se mezi námi začala tvořit ten den, kdy jsem před jejíma očima zabil člověka.

Jsou tady další důvody.

Jaké?

Nemohl jsem jí to říct – jak bych mohl? Jak bych jí mohl přiznat, že ten muž a nespočet před ním zemřeli kvůli tomu, abychom oba mohli nadále žít? Jak bych jí mohl povědět, že ta krev na jejích rukou byla v ten den prolita i kvůli ní? To nebylo možné. Uvědomil jsem si to ten den v Crescenu, když jsem ji viděl mezi všemi těmi lidmi s úsměvem na tváři, jak zářila radostí. Nemohl bych jí říct pravdu a mít na svědomí zadušení i toho jediného zbylého citu ke mně, který jsem spatřil v slzách, jež se jí kutálely po tváři, jak mi vyčítala všechny ty věci, co jsem udělal.

Pokud se mi to tedy nezdálo, jelikož od první chvíle, kdy jsem ji spatřil sedět vedle té postele, mi bylo jasné, že se něco změnilo – že se ona změnila. Napoprvé jsem nevěděl jak. Ptal jsem se sám sebe, co se za těch pár dní stalo, kdo byli ti lidé, kteří mě zachránili před Quinn a therradskými vojáky a co ode mě chtěli. Nepřipadali mi ničím zvláštní – možná dokázali dobře bojovat, to ano, ale nevypadali, že by dokázali vládnou magií. Zajímalo mě, jak na ně Sun narazila a proč s nimi očividně spolupracovala, když v tom, když jsem pár hodin po našem rozhovoru vyšel z toho malého pokoje a snažil se rozhlédnout kolem, jsem narazil na ženu s krátkými hnědými vlasy, tmavýma očima a obličejem pomalovaným změtí podivně zakroucených čar. Všechno to do sebe v té krátké chvíli zapadlo – stál jsem před Wren Lanevrrovou, což znamenalo, že Sun už musela vidět svou minulost.