Temnota Mezi Námi

|29. Jednou pocítí každý důsledky svých vlastních zbraní|

Dnešní kapitola je věnována _stepaanka_ ❤️ děkuji Ti za všechny hlasy ❤️

Dnes to bude sice krátké, ale stále důležité. Byla bych však moc ráda, abyste si - pokud možno - každý přečetli informační kapitolu před touto a odpověděli mi na otázku ohledně bonusové kapitoly a vánočním dárku pro vás! Potřebovala bych na něm již začít pracovat, což rovněž přináší potřebu vědět všechny vaše návrhy a názory. Myslím si, že je v příběhu mnoho postav, o kterých bych vám mohla vyprávět... Musíte jen vybrat ty, o které nejvíce stojíte ❤

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

Ten den nepřejedeme ani přes vrcholky kopců. Ploužíme se ve slunném dni přes prašné cesty pohoří, schází nám síly, které nám slunce pomalu ale jistě vysává z těl, a naši koně jsou na tom podobně. Především má klisna – nebo spíše Sunina. Musím z ní v polovině cesty sesednout, protože začíná opět kulhat a já lituji, že ji tak trápím. Jenomže další a další hodiny, kdy po její majitelce není ani stopy, mě přivádí k šílenství.

Torca, která je ještě záhadnější, než jsem si myslel, jde celou dobu přede mnou a jen málokdy prohodí slovo. Můžu se jí ptát na Sunin útěk, jak moc chci, ale vždy mě jen rychle odbude. Nutí mě tím přemýšlet, jestli mi náhodou nelže, jenomže nemůžu riskovat, že by to nebyla pravda. Momentálně nemám k Sun žádné vodítko, takže se nemohu vzdát toho jediného možného.

Utáboříme se těsně před setměním kousek od cesty. Kromě pár stromů, které by jen stěží dokázaly utvořit les, a pár kamenů kolem nás nic neobklopuje, tudíž nemohu najít žádné strategické místo, které by nás v případě potřeby krylo. Musíme složit hlavy uprostřed ničeho a doufat, že nás do rána nikdo nenajde. S celou zemí, která pátrá po mně i Sun, by to přece mělo být tak jednoduché, nemám pravdu?

V duchu se ironicky zasměju nad tou poznámkou.

Uvážu koně k jednomu z jediných stromů, ke kterému jsme blízko a pod nímž složíme hlavu. Na nějakou chvíli ještě založím oheň, zatímco má nová společnice vytáhne ze své sedlové brašny jídlo – právě to je jedním z věcí, za které jsem jí vděčný. Při starostech a panice kvůli Sun jsem zrovna tohle úplně vypustil z hlavy, takže když jsem na to Torcy v polovině cesty zeptal a ona se zmínila, že vzala všechno, co mohla, spadl mi kámen ze srdce. Sice jsem nevěděl, kdy přesně tohle všechno stihla, ale jedním z mých tipů bylo, že to zvládla ještě předtím, než mě vůbec viděla. Přece jen ji příprava koně netrvala vůbec dlouho. Jistě měla v plánu jet za každou cenu.

Celou cestu v tichu jsem nedokázal přestat přemýšlet nad tím, proč tolik nenávidí mého otce. I přestože jsem si říkal, že to celé mohla klidně hrát, stejně jako jsem já hrál – a stále hraji – celé tyhle roky strážníka Joeyho Freeda, nemohu se ubránit pocitu, že nenávist v jejích očích odráží tu, kterou k němu cítím já. Celé ty roky jsem se na ni díval v zrcadle a když vidím člověka, který nemyslí skoro na nic jiné než na pomstu, nepletu se.

Otec bezpochyby zničil již mnoho životů – ale co by tak mohl udělat nějaké obyčejné holce z Crescenu?

Posadím se k rozdělanému ohni, zatímco pomalu mizí poslední chvilky šera. Torca mi podá kus nějaké pečiva a já ji s poděkováním přijmu. Její kývnutí hlavou je ale jediná reakce, které se mi dostane. Ticho, které mezi námi visí, mě stresuje, i přestože jsem na něj zvyklý. Týdny strávené se Sun, kdy jsem ji tomuto pocitu vystavoval já, jsou však naprosto něčím jiným. U ní jsem totiž věděl, co mám čekat. Odhadoval jsem, kým je a většinou jsem měl pravdu. Ten, kdo odmítal její otázky a skrýval se, jsem byl já. Já jsem ji vystavoval dlouhým chvílím, kdy měla čas na nutkavé přemýšlení nad situací mezi námi a mými záměry.