Temnota Mezi Námi

| 1. Lživá křídla halí ochránce |

Vydrž.

Klepu se. Zimou. Hladem. Klepu se osaměním i beznadějí.

Jsem skoro v koncích. Přitáhnu si svůj špinavý kus látky blíž k tělu, snažíc se donuti ji mě zahřát. Oční víčka pevně přitisknu k sobě. Chci spát. Zahnat zimu kolem sebe, usnout a ponořit se do světa fantazie a snů. Dál od pravdy. Dál od studeného místa na kamenných kostkách, kde právě ležím.

Vydrž. Vydrž, vydrž, vydrž.

Do zavřených očí mě udeří světlo a já se donutím je otevřít. Vidím oranžový paprsek na azurově modré obloze. Bodá mě do očí jako nově naostřené kopí marileyských stráží. Nezahřívá, jen oslňuje jako hvězda, kterou je a mě tak nezbývá nic jiného, než se podívat jinam. Abych se zachránila.

Abych se vyvarovala další bolesti.

Ofoukne mě vítr a z vlasů svázaných kusem šňůrky se mi uvolní pramen, který mi částečně zabrání ve výhledu na okolí. Rozklepanou rukou si ho zastrčím za ucho, čímž se mi naskytne pohled na část náměstí.

Zaslechnu hlasy. Jen pár, ale přesto nějaké. Jsou důsledkem toho, že se pořádně proberu - ten chvilkový pocit naděje, že se přede mnou najednou objeví máma a řekne mi, že před lety udělala chybu a že toho teď lituje. Je to jen chvíle, kdy tomu věřím, pár sekund toho úžasného, ale pro mě neexistujícího, pocitu.

Protože se přede mnou nemůže objevit někdo, koho ani neznám.

Když si sednu, na chvíli mě ochromí bolest v zádech. V určitých místech ještě stále cítím, jak se mi celý večer výstupky kamenných kostek zarývaly do kůže a nechávaly za sebou viditelné stopy v podobě otlačenin a modřin. Snažím se narovnat, ale syknu. Z dolní části se mi do celých zad rozprostře ostrá bolest.

Je to snesitelný typ bolesti, ale mnohem menší než včera.

Opřu se o ruce a vytáhnu se na čtyři. Cítím drobnou úlevu, což je vše, co momentálně potřebuji. Kus látky, který používám jako přikrývku, mi spadne na zem, nad čím zakleju. Jednou rukou ho zvednu, hodím kolem krku a rychle se zvednu.

Z úst mi unikne tichý výkřik. Bolest je ještě horší než předtím, což mě přinutí se pravou rukou opřít o zeď naproti mě.

Je to horší než včera a den předtím. A den předtím.

A den předtím.

Hruď se mi sevře beznadějí. Zarývá se mi hluboko do kůže a dostává se až k mému srdci, které bolí. Bolí, smutní a přitom prahne. Prahne po citu a důvodu začít bít rychleji. Cítí se beznadějně - stejně jako já. Neví, co dělat.

Stejně jako já.

Zatímco čekám, až bolest odezní, otočím hlavu na stranu, abych se mohla podívat na náměstí. Vidím povozy a stánky a zvětšující se davy. Někteří do sebe naráží, někteří se zdraví. Povídají si a řeší, co nutně potřebují.

Zaslechnu pár vět náhodně volajících prodejců, kteří se zoufale snaží upoutat lidi ke svému zboží. Jejich nervózní hlasy se nesou k desítkám a stovkám neznámých lidí s nákupními seznamy v jejich rukou, kteří jim potichu věří a vydávají se jejich směrem. Kupují, prodávají, nevšímají si ničeho jiného - pro mě ideální a zároveň ta nejhorší možná situace.

Než si to uvědomím, stojím narovnaná. Bolest v mých zádech pomalu odeznívá, ale i tak ji pořád cítím. Je ale menší a mnohem více snesitelná.