Temnota Mezi Námi

| 37. Ronwei, část první |

Tato kapitola je věnována naprosto všem, které si tento příběh získal. Nedokázala bych moji bezpochyby nejoblíbenější kapitolu věnovat jen jednomu z vás, protože si ji zasloužíte všichni.

Tahle kapitola byla na psaní mnohem těžší, než jsem si na začátku mohla myslet. Měla jsem dilema, jestli ji napsat z pohledu Freeda nebo Sun, protože oba mají co říct, ale Sun byla i s vaší pomocí nakonec jasnou volbou. Na popsání jejich příběhu bych potřebovala roky - všechny emoce, jež každý z nich sdílí, jsou jiné a složité a vždycky budou tito dva mít v mém srdci místo. 

Nějak jsem se nakonec s touto kapitolou rozepsala (má dohromady kolem 7200 slov), díky čemuž jsem se rozhodla je rozdělit na dvě poloviny. Dobrá zpráva ale je, že vám obě části zveřejním dnes (jednu teď, druhou polovinu pak za nějakou hodinu/dvě, podle toho, jak v ní stihnu ještě opravit chyby). 

Takže si ji užijte - druhá část je sice tou lepší, ale i tahle má něco do sebe :)

Celé hodiny té ukrutně dlouhé cesty jsem se musela krotit, abych se na něj aspoň nepodívala. Freed kráčel s Xanderem v zádech vedle jejich sdíleného koně se svázanými dlaněmi a tmavou látkou přes mlhavě šedé oči, již jsem kolem nich obmotala já. Šla jsem jen pár kroků za nimi a urputně zabodávala pohled do země jen abych se ubránila myšlenkám, které by nepochybně přišly v první chvíli, kdy by mé oči spočinuly na jeho zádech.

Když jsme dříve toho dne kolem poledne vyrazili s Xanderem, Lyah a Rhenanem do Harenu, v rychlosti jsem jim vysvětlila, jak se situace s Freedem, Sebastianem nebo kdoví, jak se vůbec jmenuje, má. Samozřejmě bez detailů – to, jak jsem ho v noci u jednoho z mostů přes řeku Fayrre viděla zabíjet člověka, co přesně se mezi námi stalo v Crescenu a některá z jeho slov, jsem vynechala. Gorondyanská královská rodina o těchto věcech vědět nepotřebuje. Jejich hlavním cílem je ho najít a to zvládneme i bez zbytečným informací a otázek, jež jsou jen mým problémem. Mým a jeho.

Už když jsme se přibližovali k hranicím Harenu, už když jsem v dáli zahlédla popelem zčernalé domy, suché stromy, mrtvé ulice a dříve jistě vysokou zvonici, jenž dnes nebyla ničím jiným než zříceninou, přišlo mi něco podivné. Hrudník se mi sevřel, dech zrychlil a přestal pracovat klidně, pravidelně a dlaně, v nichž jsem držela otěže statného vraníka se ne a ne přestat třást. Hluboko uvnitř sebe jsem cítila, jak mi hrdlem prostupuje něco horkého, něco jako žár, který se dral ven s každým zoufalým nádechem, i přestože po mé páteři lehce jako pírko přejížděl mráz.

Hluboko v sobě tuším, o co se jedná – co mě celé ty neúporné chvíle provázelo jako stín, jehož se doteď nedokážu zbavit.

Qerelia. Dar vycítit ta prohnilá stvoření, která Jennu stála život. Zapovězené.

Tam ve vypáleném městě v jižním cípu Mariley jsem se za každým zvukem ohlížela tak prudce, až se mě Lyah ptala, jestli jsem v pořádku – nebyla jsem. Stále nejsem, jelikož ten pocit po celé hodiny neodešel a pronásleduje mě až do této chvíle. Drží se mě tak urputně, jako dítě matčina prsu a já nedokážu vysvětlit proč. Skrývali se Zapovězení někde kolem? V mrtvých stromech a opuštěných domech, kde vyčkávali na své oběti? Měla jsem strach, že se objeví i ve chvíli, kdy jsme se krčili za jedním z domů a pozorovali rozhovor Freeda s Quinn – nemanželskou dcerou therradského krále a Freedovou, ne, Sebastianovou, nevlastní sestrou.

Netušila jsem, jak dobře umí Xander střílet z luku, dokud se jeden z jeho šípů nezabodl do hledí vojáka, který Freeda dostal za úkol hlídat. Chvíli jsem nedokázala ze všeho toho překvapení nic říct a jen jsem s obdivem sledovala tu přesnost, jež se jen znásobila, když srazil k zemi i druhého z therradských vojáků.