Temnota Mezi Námi

| 30. Přítel Wren Lanevrrové |

Kapitola je věnována Viktorie_H ❤ Děkuju za všechny hlasy!

Jsem zpět s dnešní kapitolou, před kterou bych vám chtěla dát najevo, že jsem se neflákala! Poctivě jsem psala, rozpracovávala budoucí děj a dělala si ve všem kolem TDBU pořádek. Proto si nastavte budíky na 0:00 a pokud budete moct, podívejte se sem na wattpad. Přibude vám sem oficiální novoroční (a i pozdní vánoční) dárek ode mě! ❤

Mé momentální pocity dokáže vystihnout pouze jedno slovo – hanba. Když si na sebe navlékám jezdecký oblek a balím všechny věci ještě stále pod noční oblohou, cítím se zahanbená. Bolí mě svaly, krev mi tepe na místech škrábanců, které mám po celých dlaních, předloktích, prsou a břichu. Jsou vzpomínkou na mé snaživé tisknutí se ke skále za vodopádem, zatímco mě pod hladinu táhlo něco jako... Vodní vír? Nebo jsem se zamotala do nějaké rostliny? Nedokážu na tu otázku odpovědět. V tu chvíli jsem dokázala přemýšlet jen nad tím, abych se tam neutopila. Neměla jsem čas pátrat po tom, co za ten náhlý nebezpečný zážitek mohlo.

Měla jsem více štěstí, než jsem si zasloužila. Když už jsem si myslela, že to opravdu vzdám, objevil se u Rayových vodopádů ten podivný blízký přítel Wren Lanevrrové, který mě k ní má přivést. Dostal mě odtud, jen chabě se představil, ale kromě toho, abych si sbalila věci, nic moc neřekl. Místo toho teď jen stojí opodál a bedlivě pozoruje, jak zastrkávám do sedlové brašny mapu.

Jeho pohled mě znervózňuje a nutí mě přemýšlet, proč ho vůbec poslouchám. Kdyby tu byl Freed, přidržel by mu nůž u krku a donutil jej říct pravdu. Měla bych to udělat taky? Možná, že nejsem tak obratná, jak strážník, kterého jsem nechala za zády, ale asi bych toho schopná byla. Co když jsou záměry muže, který mě právě sleduje, nekalé? Co když je poslala Mayrree, aby mě – já nevím – klidně zabil? Schopná by toho byla, to nepochybuji. To, co mi řekl Freed v úzké uličce Crescenu – o vypsané odměně komukoli, kdo nás najde – mě nutí přemýšlet, jestli jedním z takových odhodlaných lidí není právě ten, kdo mě zachránil. Jenomže jak by věděl o Wren a mé části v proroctví? Že by tohle rozhlásila Mayrree taky? Nechce se mi věřit, že by to udělala. Střežila o tajemství celá léta a dělala vše pro to, aby se mu vyhnula. Kdyby jej teď dala najevo veřejně, vzbudila by v zemi paniku a strach.

Jak tak zapínám brašnu u sedla Freedova koně, pohled mi spadne k dýce k němu připevněné a přemýšlím, jestli ji vytáhnout teď, nebo až později. Budu tomu neznámému dávat čas, aby mi mohl něco udělat? Vždycky může mít někde poblíž skupinku svých přátel, kteří chtějí shrábnout královskou odměnu všema deseti. Na zádech koně mám však větší šanci utéct. Není lepší počkat a opravdu zjistit, jestli mi lže, než jej přímo napadnout? Přeci jen mi zachránil život.

Rozhodnu se odvázat vraníka od kmenu stromu a otočit se s ním k podezřelému. Nyní již jen nestojí, nýbrž pokýve hlavou směrem od skal. Vydám se potichu za ním, vedouc Freedova koně po mém boku. Bylo by divné říct, že v téhle situace je se mnou kousek jeho samotného?

Jeden den od něj utečeš a druhý nad ním neustále přemýšlíš, úžasná práce, Sun, vynadám sama sobě v myšlenkách.

Hnědovlasý cizinec přede mnou vyvede svého tmavého koně zpoza stromů, přičemž chci už už naskočit na toho svého, když v tom mě upoutá něco ve stínech lesa. Přimhouřím oči a snažím se zaostřit na světlou šmouhu ve tmě. Spatřím černé oči a vlasy stejné barvy, jež osobě lemují až podivně světlou tvář. Znám ji, uvědomím si.