Temnota Mezi Námi

| 49. Oběť |

Když nás král Selion dovede k onomu osudnému místu, na oblohu se vyhoupne měsíc a záře podzemních plamenů Fayrre se znásobí. Osvětlí hluboké rokle, prosvítí dva mohutné vodopády tyčící se po mé pravé a levé straně a do našich tváří vnese modrozelený nádech. Mořskému lidu, k mému překvapení, jemná záře dopadající na jejich tváře, hrudě i ruky jasně zvýrazní všemožně zakroucené ornamenty velmi podobné těm, které vídávám u Wren. Ponořeni ve vodě vypadají jako desítky lampionů plující po hladině.

Obestoupí malou kamennou plošinu ponořenou kousek pod vodu. Nad ní se tyčí mohutný oblouk z bílého mramoru, jehož zadní strana je vyskládána z blýskajících se barevných sklíček tvořících ozdobnou vitráž. Světlo, které jí prochází, se odráží na hladinu v malých jasných světélkách a jen znásobuje moment na ní vyobrazený. Vitráž zachycuje zlatovlasou ženu s široce rozpřaženýma rukama. Kolem ní se vznáší bílá mlha, jež se v nepravidelných spirálách proplétá okolo tří tmavě šedých podstavců. Na každém z nich je položen rozdílný artefakt – dole srdce, nalevo maska, nahoře dýka a napravo koruna. Všechny sdílí stejnou zašlou světle modrou barvu.

Zajímalo by mě, kdo ta žena má být a co symbolizují předměty, které jsou kolem ní rozprostřeny.

Vitráž zakryje svým mohutným tělem král Selion ještě předtím, než si ji stihnu více prohlédnout. Beze slov se vměstná mezi plošinu skrytou pod vodou a bílým obloukem a stane tváří v tvář mě a Freeda. Při tom pohledu mě zamrazí až tak, že mám tendenci couvnout a raději se držet dál. Utéct před tím, co mě čeká, – před ním, před jeho podivnou náklonností –, ale neudělám to. Jsme tady. Sledují nás desítky neznámých lidí. Gorondyané, věřící ve spasení naší pomocí, stojí kousek za našimi zády. Skoro tisíc let starý král zdrcený ze ztráty své milované naopak plave před námi a ocelovým pohledem nás probodává skrz naskrz. Po jeho úsměvech už není ani vidu ani slechu. Vedle mě stojí Freed – cítím, jak z něj sálá napětí a strach. Před touto chvílí utíkal celý svůj život a najednou je tady – v Liwbay před událostí z proroctví, jež už celá desetiletí lidem jen plete hlavy. A je tu kvůli mně – kvůli tomu, že jsem chtěla získat zpět své vzpomínky a on mě musel doprovázet; kvůli tomu, že jsme spolu strávili nespočet nocí v tichu a ošemetnosti noci; kvůli tomu, že se za mnou vydal, i když jsem utekla. Kvůli tomu, že neodešel ani po tom, co zjistil, že mu možná neodpustím. A už vůbec neodvrátil tvář v době, co nás Gorondyané vzali na tuto výpravu.

Co chceš dělat? Přemluvit je?

Aspoň to můžeme zkusit.

Zkusili jsme to – a selhali. Tak jsme se dostali tam, kam ve výsledku nikdo z nás nechtěl.

Nyní, dříve, než kdokoli z nás očekával, za to zaplatíme. Stříbrovlasý král totiž pozvedne hrdě hlavu a napřáhne ruce naším směrem. „Předstupte, marey a ronwei, ochránce a veliteli," vybídne nás s bezútěšnou touhou vepsanou ve tváři se slovy, která mi už pomalu lezou krkem. „Předstupte a staňte se jedním."

Ta vyřčená slova se mi zavrtají do kůže a k uším dolehnou jako lehký vánek a vzdálený šepot. Předzvěst budoucnosti. Příslib. Předstupte, staňte se jedním, slyším neustále dokola hlasem krále, o němž jsem neměla ani ponětí. A pak ten můj – Utíkat před tím nemá cenu.

Nemá a já to vím. Nemá, a i přesto váhám. Nemá, ale i tak se chci natáhnout po Freedovi, vzít ho za ruku a raději odtud odejít. Důvodem však není, abych uchránila sebe, gorondyanský lid a všechny, kdo mě obklopují – ne, to jen kvůli němu a všemu, za co celý život bojoval. Co měl, miloval a ochraňoval. Co jediným krokem kupředu ztratí.