Temnota Mezi Námi

| 15. Bylo, nebylo, narodilo se dítko menší než celý jeho osud... |

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

V době, kdy král zavolá na svou družinu a všichni se rozjedeme k lesům, skoro nedýchám. Kamkoli se na tomhle místě podívám, vidím vzpomínky na toho malého jedenáctiletého kluka, který utekl od svého otce. Právě tehdy jsem tudy jel s Kaiem - strážníkem Bendrewem -, který mě zachránil. Stal se mi za těch osm let otcem mnohem víc, než to kdy zvládl ten můj vlastní, který právě teď sedí na trůně na druhé straně Launy.

Pamatuji se, jak jsem mu byl za to všechno vděčný. Tenkrát jsem neměl plán jak se dostat do Mariley a věděl jsem, že to bylo naprosto nemožné. Harow, přítel mého otce, by mě se svými vojáky dřív či později stejně našel a dovedl zpět - a to jsem nechtěl. Nevrátil bych se k otci, ani kdyby mi to mělo zachránit život.

Když jsem se ten večer setkal s Kylem, věděl jsem, že si budeme rozumět. Sdíleli jsme stejné názory, dojmy a četl víceméně stejné knihy jako já - až na ty, které byly od therradských autorů a do Mariley se nikdy nedostaly.

Stal se pro mě nejen bratrem, ale hlavně nejlepším přítelem.

Při těch vzpomínkách si povzdechnu. Jak jsem ho mohl nechat samotného a kývnout na příkaz krále? Byl jako moje dvojče, dělali jsme spolu vše, včetně časů kdy nás Kai učil šermovat. Ty meče jsme od té doby skoro nepustili z rukou.

Když jsem dnes ráno viděl zacházet do komnaty Sun i jejího otce, přišlo mi to podivné. Za dobu, co jsem byl na to místo dosazen, jsem tam neviděl nikoho kromě ní nebo její komorné Naider. Byl jsem zvědavý, nebudu lhát, a snažil se něco zaslechnout. Přes palácové zdi a dveře však neslyšíte vůbec nic kromě křiku a hlasitých ran.

Stál jsem tam, čekal než se něco stane a zatím si kontroloval skleněnou dýku u mého pasu. Chvíli jsem zkoumal ornamenty vyryté v ní, které jsou stejně hluboce vyryté i v mé mysli. Znám je nazpamět. Dívám se na ně již devět let a pořád nevím, co znamenají. Mnohokrát jsem se ptal sám sebe, proč mi ji asi máma dala. Teď už to vím - věděla, co mě čeká, tušila to celý svůj život.

Král v komnatě "princezny" nebyl moc dlouho a jakmile vyšel ven, byl sám. V ruce nesl dvě knihy a svitek, ve kterém jsem jenom hádal, že mohla být mapa. Čekal jsem, že se rozejde východním křídlem rozejde k tomu jižnímu a pak západnímu, kde má komnaty spojené s královnou, jenomže ne. Zastavil se, otočil se tváří v tvář mě a zeptal se, jestli bych byl ochoten přijít dnes odpoledne do stáji, že pro mě má důležitý úkol.

Nic jsem o tom nevěděl, ale i přesto jsem souhlasil a slíbil, že přijdu. Král mi řekl, že si mám vzít lovecké oblečení a jídlo aspoň na den. A já jsem ho poslechl. Vyměnil jsem se za nějakou chvíli s Kylem a řekl, že možná budu muset někam odjet, protože po mě král něco potřebuje.

Zeptal se mě, jestli jsem o tom řekl Kaiovi a jeho manželce, Marygold, a já slíbil, že za nimi ještě zajdu, což jsem splnil. Hned jakmile jsem došel do sídla, kde jsem posledních osm let žil společně s Kaiovou rodinou, Haven stála v kuchyni a pomalu si plánovala, co nám udělá na večeři. V tu chvíli jsem se jí o tom zmínil. Nějak moc neprostestovala, jen mi řekla, ať na sebe dávám pozor.

I přestože nahradit mou mámu pro Marygold nebylo tak lehké, jako pro Kaie nahradit mého tátu, snažila se. Byla pro mě oporou stejně jako pro Kyla a pokaždé, když se někdo z nás při tréninku zranil, byla první v řadě, kdo se o nás postaral. Na večeři nám vždy udělala teplé sladké jídlo a my si s ní celý večer povídali.

Při chvílích, jako byly tyhle, nebylo těžké zapomenout na vše, co mě čekalo na druhé straně Launy. Hněv mého otce do místosti plné radosti a milujících lidí nedosáhl.