His Effect // h.s. (CZECH TRANSLATION)

My eyes are up here

„Tohle nejsi ty, Josephine. Vím, že ne," řekla mi paní Deanová, ředitelka školy, zklamaně. „Čekala jsem tohle od tvého bratra."

Rodiče nemohli riskovat, že by byl bratr znovu poslán do léčebny, věděla jsem, že jediný způsob, jak tomu zabránit, bylo lhát. Tak jsem to dělala.

„Já vím," řekla jsem a shlédla jsem do svého klína. „Co budete dělat?"

„Vše, co můžu udělat, je, zavolat tvým rodičům." Hodně štěstí, abyste se jim vůbec dovolala. „Ale když je první den školy a mám toho ještě hodně, propustím tě s varováním. Jen proto, že vím, že to není tvoje." Podívala se na mě.

„Jak to-."

„Ale prosím tě. Chytili jsme tvého bratra, když dělal daleko více než kouření na záchodě. Věř mi," řekla a přiměla mě se otřást. „Můžeš jít. Prosím, nedovol, aby se ti bratr dostal znovu k batohu."

Přikývla jsem, než jsem vstala, nikdy jsem se ve škole nedostala do problému, ale můžu vás ujistit, že takhle jsem to neplánovala. Viděla jsem, jak mě vykopla ze školy kvůli něčemu, co udělal můj pitomý a drogově závislý bratr.

Když zazvonil zvonek na druhou hodinu, viděla jsem, jak Jaque vyšel ven s kámoši, smáli se vedle něj, a to mě přimělo zatnout pěsti, když jsem k němu šla, strčila jsem do něj, až klopýtl dozadu.

„Snažíš se mě stáhnout do té tvojí drogově závislé díry?" zatnula jsem zuby, nezajímalo mě, že se na nás lidi dívali. „Co sis myslel?"

„Nemyslel, dobře? Omlouvám se, ale stejně by se ti nic nestalo," řekl Jaque, mávnul na mě, zatímco si zastrkoval kudrliny za jedno ucho.

„Jsi suspendována?" zeptal se mě, ucouvla jsem. „Ne, že? Přestaň si dělat starosti, paní Deanová skoro nikdy nevolá mámě a tátovi, a když jo, nikdy to nezvednou. Jako bys je neznala."

„Kdo ti to prodal?" založila jsem si ruce na hrudi. „Byl to Thomas? Řekni mi to, než to nahlásím na policii." Podívala jsem se na Jaquea škaredě.

„Jo, to nedělej." Zasmál se jeho kamarád Kevin nervózně. „Nedopadne to pro nás dobře, dlužíme jim kurva hodně."

„Drž hubu!" strčil do něj Jaque loktem a zvedla jsem obočí.

„Dlužíte jim hodně jako čeho?"

„Ničeho, Jo. Nech to tak, dobře?" jeho chování se změnilo, přičemž se odtáhl od stěny. Zvonek začal zvonit na druhou hodinu a on odešel.

Budu to z něj muset dostat později doma. Vešla jsem dovnitř třídy, abych si rychle vzala věci, byl to první den a už jsem vynechala půlku první hodiny.

Vzala jsem si notebook pod paži, a když jsem se chystala vzít pouzdro, převrátilo se díky botě, která zasáhla nohu lavice. Když jsem vzhlédla na toho, komu bota patřila, stál přede mnou vysoký kudrnatý kluk, v ruce měl zápisník a čelenka mu polovinu vlasů odhrnovala z čela.

„Jsi na mojem místě," promluvil hrubým a těžkým přízvukem.

„Tvojem místě?" kdo to, sakra, byl? Nikdy jsem ho ve škole neviděla. Vzpomněla jsem si na Madina slova.

„Ty jsi ten nový, že? Student na výměnném pobytu."

„Víš odporně hodně," řekl, jeho obličej zůstal bez emocí. „Předpokládal jsem, že víš, že jsi na moje místě, ale pořád stojíš vedle něj," odvětil, ve tváři neměl ani náznak nějaké emoce.

„Omlouvám se, tohle je moje místo ne tvoje," odpověděla jsem a založila jsem si ruce na hrudi.

„Na první hodinu možná." Rozhlédl se. „ Ale zdá se, že už není první hodina," poznamenal, dělal si ze mě srandu.

„Pořád jsem tady," vypálila jsem a uchechtl se a s ránou odložil deník na lavici.

„A taky máš velké zpoždění na další hodinu, Josephine Clemonte."

Tímhle jsem byla zaskočená.

„Jak víš moje jméno?" zamračila jsem se. Jeho ukazováček poklepal na plaketku na mém bílém tričku, připomněl mi, že jsem měla plaketu, na které tahle informace byla.

„Ou, jak pozoruhodné." Podívala jsem se na jeho. „Čtyřko." Zvedla jsem obočí.

Neobvyklé jméno.

„Moje oči jsou tady nahoře," utahoval si ze mě a otočila jsem se k němu.

„Raději bys měl říct Thomasovi, aby se držel dál od mého bratra."

„O čem to mluvíš?" předstíral zmatení, když mě obešel a posadil se na mé místo.

„Vím, že mu prodal trávu. Pokud víš, co je pro tebe a tvého bratrance nejlepší, navrhuji, abys mu řekl, aby se držel dál, jinak to nahlásím," vyhrožovala jsem, vypadal nepobaveně.

„Seš si jistá, že to chceš udělat?" utahoval si ze mě a škaredě jsem se na něj podívala. „Mimochodem díky za tužku." Zamával mi s ní před obličejem a otočil se dopředu. Všimla jsem si, že třída byla plná studentu, škaredě jsem se na něj podívala a odešla jsem ze třídy.

Hodiny utekly docela dobře vzhledem k tomu, že jsme nedělali nic jiného, než že jsme si psali poznámky. Během oběda jsem zase viděla Čtyřku, seděl u stolu venku s Thomasem a dalšími lidmi, které jsem neznala. Když jsem ho uviděla kouřit cigaretu, zatvářila jsem se.

Byla jsem ráda, že jsme spolu neměli hodiny,nepotřebuju mít kolem sebe lidi jako je on.

________

Kdyby to někoho netrklo, tak Čtyřka je Harry. :D

A zajímalo by mě, jak příběh vnímáte, jestli vám ještě připadá nudný nebo ne? :c