His Effect // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Styles

Všechno se dělo tak rychle.

Auto, výstřel a Jo hroutící se k zemi a lapající po dechu. Zachytil jsem Zacha na místě spolujezdce a byl jsem si jistý, že mířili na mě.

„Ne, ne, ne," mumlal jsem, kleknul jsem si, zoufale jsem se snažil najít ránu, ale bylo tam tolik krve, že jsem nevěděl, odkud to teče.

„Hele, všechno to bude dobré, dobře? Jen se mnou zůstaň." Touhle dobou sousedi z mého baráku koukali z balkónů a oken, snažili se vidět, co se stalo. „Zavolejte někdo sanitku, prosím!" prosil jsem, byl jsem rád, když někdo z nich vytáhl mobil.

„H-Harry." Uslyšel jsem její jemný hlas, kloktavý zvuk vycházel z jejího krku a věděl jsem, že to byla krev. „Bolí to." Brečela a v tu chvíli jsem byl sám v bolestech.

„Já vím, zlato," zlomil se mi hlas, ale dál jsem jí podpíral hlavu, rukou jsem jí odhrnul z obličeje vlasy, které se tam nalepily díky slzám. „Budeš v pořádku, odjedeme a začneme znovu, pamatuješ?" řekl jsem skrze rozmazané vidění, věděl jsem, že nebyla šance, že by to přežila.

„Můžeme jet na Hawaii?" zeptala se, její oči byly lesklé a jemně jsem se uchechtl, stejně jako pár mých slz dopadlo na její tvář.

„Můžeme jet kamkoli, kam budeš chtít," řekl jsem.

„A můžeme mít psa?" dodala a přikývl jsem.

„Cokoliv budeš chtít." Nad tím se usmála, pořád pro ni bylo těžké dýchat a mohl jsem slyšet blížící se sanitku a policajty. „Vydrž pro mě ještě chvíli, prosím."

„Bojím se." Vzlykla, její ruka se slabě stáhla k mé, která hladila její tvář. „Nechci zemřít."

Teď jsem nedokázal zastavit slzy bez ohledu na to, kolikrát jsem si je otřel do ramena. „Budeme tak šťastní." Třásly se mi rty, přičemž jsem sledoval, jak bojovala s dechem.

Její malá ruka se natáhla k mému obličeji, její palec přejížděl pod mýma očima, sbíral vlhkost a mé ruce sevřely její, políbil jsem ji na dlaň, zatímco zůstala na mém obličeji.

„Miluju tě, Harry." Usmála se jemně.

„A já miluju tebe." Plakal jsem, sledoval jsem, jak se naposledy nadechla a než jsem to věděl, z jejích očí zmizel život a její ruka ochabla. „Jo?" řekl jsem, doufal jsem, že to nebyla pravda a byla to jen noční můra. Jemně jsem s ní potřásl, ale její tělo bylo studené a ochablé a její oči zíraly do ničeho.

„Prosím, pojďte s námi," řekl policista a pomohl mi vstát. Její tělo bylo přesunuto do sanitky a všechno, co zůstalo na zemi, byla kaluž krve. Taky jsem měl na sobě krev a cítil jsem potřebu zvracet.

Na cestě na policejní stanici jsem se obviňoval. Věděl jsem, že jsem měl pro ni jet v ten okamžik, kdy mě pustili z výslechu. Ten samý den, kdy jsem ji prosil, aby mi věřila, mohli jsme být na cestě do Londýna, nic z toho by se nestalo, kdybych to nenechal být.

A teď je pryč. Nechtěl jsem tomu věřit, i když jsem sledoval, jak duše opustila její tělo. Policisté mi dali pár minut v chladné místnosti bez oken. Dal jsem se dohromady a čekal jsem, až přijdou.

Sledoval jsem, jak do místnosti vešla policistka a zavřela za sebou dveře, než se posadila přede mě.

„Jak se držíte?" zeptala se.

„Jak myslíte?" řekl jsem a opřel jsem se. Bolela mě hlava a byl jsem si jistý, že jsem měl červené oči. Přikývla a otevřela žlutou složku před sebou, než mi podala fotku čelenky.