His Effect // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Four | Bonus

Myslím, že možná nejtěžší část toho všeho byla, tady být poté, co ona tady nebyla. Nebyl jsem schopný podívat se přes rameno a zachytit ji, jak na mě zírá, ani bych nás neodvezl do Molinari's a nezkusili bychom další hnusné vínové kafe.

Už bych neměl potěšení z její společnosti, a to se stalo faktem v okamžiku, kdy jsem vkročil na hřbitov. Mé vyslýchání pokračovala dva dny, ačkoli jsem nebyl podezřelý, odešel jsem dřív. Přesně jsem věděl, kde jít, když jsem uviděl kolonu aut pomalu se pohybující za bílým pohřebním vozem.

Zaparkoval jsem daleko na ulici a sledoval jsem to z dálky. Nemyslel jsem si, že byl nejlepší nápad se k nim připojit, zvláště když mě asi hledali. Ze stromu jsem sledoval, jak se její rodiče sešli, Jaque se krčil na zemi, brečel a její kamarádka Madi byla vedle něj, hladila ho po zádech. Byl jsem tak daleko, ale mohl jsem slyšet, jak křičel bolestí.

Nevynaložil jsem žádnou snahu, abych si utřel slzy, přičemž jsem tiše brečel. Myslel jsem si, že už mi došly slzy, když se to stalo, ale očividně ne. Celý tenhle pocit mi připadal neskutečný, skoro jako by to nebylo nic jiného, než posraná noční můra, ze které bych se každou vteřinou probudil. Ale byl jsem tak zdevastovaný, když jsem zjistil, že to bylo skutečné.

Život se mnou rád vyjebával, když jsem si dovolil být šťastný, skoro jako připomínka, že můj život bude vždycky naplněn takovými okamžiky.

Sledoval jsem, jak přinesli její rakev, byla žlutá.

„Jaká je tvoje oblíbená barva?" zeptal jsem se jí, snažil jsem se rozptýlit od myšlenek kroužících v mé hlavě. Když Thomas a Zach měli odejít, měl jsem přimět Jo, aby zavolala rodičům, aby se ujistila, že nepřijdou domů, protože ona a Jaque byli na pláži, to by jim dalo dost času, aby se dostali do domu.

Nakrčila obočí a stáhla rty, přičemž přemýšlela o odpovědi, dávala si načas, jako by to byla těžká otázka.

„Žlutá." Usmála se a odhalila krásné zuby. Měla pěkný úsměv.

Zamračil jsem se a naklonil jsem hlavu na stranu.

„Nikdy jsem nebyl fanoušek," řekl jsem. „Proč se ti líbí?"

Sedla si rovně, líbilo se jí, že se jí ptám na otázky.

„Je to veselá barva," řekla a pokrčila rameny. „Když o ní přemýšlím, vzpomenu si na slunce na pláži, na slunečné dny. Štěstí."

To mi dávalo smysl, vlastně mi mohla říct cokoli a stejně by mi to bylo jedno.

„Jaký je dnešní den podle tebe barva?" zeptal jsem se na poslední otázku, viděl jsem, že Zach a Thomas šli mým směrem.

Rozhlédla se, dívala se do sluníčka a na pláž.

„Žlutá."

Sledoval jsem, jak se její matce podlomila kolena, když začali spouštět její rakev k zemi a udělalo se mi špatně. Pokroutil jsem hlavou. Žlutá byla veselá barva, pohřby neměly být veselé, měly být smutné. Měla toho tolik, co potřebovala udělat a vidět a měla tak málo času.

Jak mi z očí padaly slzy, vzhlédl jsem na zataženou oblohu, žádné sluníčko. Jako by věděli, že paprsek slunce šel domů.

Opřel jsem se o strom, napil jsem se piva, přičemž na mě začaly dopadat dešťové kapky. Z dálky jsem slyšel, jak lidé začali odcházet a nastupovat do auta, aby se vrátili ke svým normálním životům. Sledoval jsem, jak museli její mámě pomoct, kvílela, když dítě, které nikdy neviděli, bylo pryč. Po chvíli odešla Madi, Jaque odešel jako poslední. Objala se, jako by z ní odkapávala voda.

Byla dobrá kamarádka, obdivoval jsem, jak Jo chránila. Šla po mně.

Sledoval jsem, jak Jaque shlédl na čerstvou půdu, která zakrývala její místo odpočinku. Slyšel jsem, jak brečel, než se pro něj vrátil táta a s tím jsem musel zůstat sám. Když jsem viděl, že všichni byli pryč, klopýtal jsem k hrobu. Šlápl jsem na pár náhrobků, na boty jsem nabral bláto.

Mé vidění bylo rozmazané vodou a slzami, brzy jsem došel k novému náhrobku, dopil jsem pivo a pustil jsem láhev jinde. Shlédl jsem na slova na náhrobku.

Josephine Emiline Clemonte. Narozena dvacátého třetího září 1994. Zemřela osmnáctého září 2012.

Jen pár dní před narozeninami, bylo by jí devatenáct. Neměla ráda, když nevěděla, co bude se svým životem dělat, ale líbil se jí nápad, že by se mnou odjela. Možná byla její duše volná a možná nechtěla nic jiného, než ochutnat volnost, kterou skoro měla. Nebyl jsem doma, možná, kdybych odjel dřív, odešla by s tím, že by věděla, že jsem byl pryč.

Možná by ji ta kulka nezasáhla.

Možná, kdybych ten plán odmítl, možná by byla pořád naživu. Nevěděli bychom o sobě, ale nikdo by nezemřel. Ale ona ano, chystala se omluvit za myšlení, za které jsem byl zodpovědný. Stačilo, aby udělala málo, aby věděla, že jsem o tom všem věděl. Nikdy jsem nechtěl, aby se to vymklo z ruky.

Kdyby nebylo Jaqueova posraného divadla a kdyby to nechtěl udělat sám, nic by se nestalo.

Uvažoval jsem, že ho zabiju, ale věděl jsem, že by to nic nevyřešilo.

„Proč ses musela motat kolem?" řekl jsem nakonec, utřel jsem si slzy a déšť. Pršelo silně a byl jsem promočený.

„Měla jsi mě odmítat. Měla ses pokoušet se mě zbavit." Potáhnul jsem. „A teď jsi kvůli mně mrtvá." Kleknul jsem si, zaryl jsem ruce do půdy, cítil jsem pod prsty bláto. „Omlouvám se." Brečel jsem. „Omlouvám se, že jsem tě nedokázal zachránit."

Ta kulka byla pro mě, ale nebyl jsem s tím spokojený, než jsem tady přišel, Thomase a Zacha zatkli poté, co jsem se ujistil, že policie věděla, kde je najdou. Věděl jsem, že odsud musím vypadnout, než po mně půjdou.

„Miluju tě." Dotkl jsem se kamene, ze studené desky mi přeběhl mráz po zádech a nechal jsem v hlíně otisk ruky, který by s deštěm brzy zmizel. „Miluju tě a omlouvám se za to, co jsem udělal." V dálce jsem slyšel kvílející sirény a strachem jsem vzhlédl. „Musím jít," řekl jsem, jako by mě mohla slyšet. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl jsem svůj prstýnek, který se jí líbil, byli na něm tancující medvědi. Schoval jsem ho do hlíny a začal jsem odcházet k zalesněné oblasti.

____________

Teď už nám nebrání vůbec nic, abychom tuhle knížku ukončili a pustili se do Get The Girl. Mockrát vám děkuji za veškerou podporu, kterou jsem tomuhle příběhu věnovali. <3