LevYaku

430 33 16
                                    

Zatracený Lev! Nemůže sakra vypadnout z mojí hlavy?! Už toho mám plný zuby, furt na něj myslím a ne a ne přestat! Co sakra ten nablblý obr udělal tak úžasného že ho mám tak plnou hlavu...Zatraceně dobře vím co ten divný pocit v břiše znamená ale nechci... Znovu už ne! „Nechci mít zase zlomené srdce..." šeptl jsem do polštáře a z mých očí se lily malé potůčky slaných slz. Všechny mé emoce mě doháněly k šílenství a já si říkal že bych raději umřel než znovu zažít bolest zlomeného srdce. Potřeboval jsem ze sebe všechno dostat, někam se vypsat, nebo se někomu svěřit. Nakonec jsem vzal tužku a papír a začal psát slova co mi přišla na mysl.

Zatracený Leve,

celé tohle je jen o tobě.

Proč mám tě plnou hlavu?

Proč dostávám se do těchto stavů?

Už vím že tě miluju,

jen velký mám strach.

Nic si neslibuju,

v hlavě mám prach.

Prach, který je tam díky tobě.

Asi podléhám milostné chorobě.

Té která omámí mysl

a já jsem moc slabý abych se přes to přenesl.

Pak následuje zlomené srdce,

bolest veliká...

Čas se krátí 

a milovaná osoba utíká...


Položil jsem papír na stůl a nechal ho tam ležet. Jelikož už bylo docela pozdě a já začínal pociťovat únavu, jen jsem sebou praštil do postele. Do pěti minut už jsem spal jako když do vody hodí.

„Vstávej, musíš do školy." řekla moje máma a já se na ni otráveně podíval. Věděl jsem že budu muset vstávat. Vyhrabal jsem se na nohy a následoval ji do kuchyně. Rychle jsem do sebe naházel snídani a pak se šel umýt. Při pohledu na svůj obličej jsem si povzdychl. „Musím být tak hnusný?" pomyslel jsem si. Pak jsem si jen trochu prohrábl vlasy a radši už se na sebe nedíval. Ve škole jsem se klasicky nudil... Škola se táhla jak týden před výplatou a moje oči každou chvíli bloudily k hodinám. Když pak ta mučírna konečně skončila, mohl jsem jít na trénink. Skoro celý trénink byl Yaku-san v klidu, ale když jsem ke konci pokazil pár smečů začal nadávat. „Sakra, ty hlupáku, jsi normální? Vždyť ten míč letěl přímo na tebe!" zahulákal na mě. Otočil jsem se na něj se smutným výrazem. „Yaku-san... Já vím, že jsem ošklivý, hloupý, neschopný budižkničemu, ale nemusíš mi to pořád připomínat! Neumíš si ani představit jak moc mě to bolí když mi nadáváš...Pokaždé se mi začne špatně dýchat, můj hrudník začne pálit a moje srdce se rozpadá na malé kousíčky. Já sakra moc dobře vím že mi nejde ani škola ani volejbal a ty jsi mi s tím musel pomáhat...Jestli tě tak moc otravuju, tak promiň, ale já se nedokážu změnit. Nemusíš mi už pomáhat, vím že jsem k ničemu a tebe to nebaví...Jen mi prosím nelam srdce. Umíš si vůbec představit jaké to je slyšet denně nadávky od osoby, kterou tak strašně moc miluješ?" zakřičel jsem na něj se slzami v očích. Všichni se na mě překvapeně podívali a Yaku-san otevřel pusu údivem. Otočil jsem se na patě a vyběhl pryč z tělocvičny. Teď už jsem brečel jako malé dítě. Moje nohy mě nesly bůh ví kam a já se po chvíli ocitl v parku. Až v tu chvíli jsem si uvědomil co se to vlastně stalo...Vždyť já jsem se Yakuovi vyznal ze svých pocitů! „Sakra já jsem takový idiot!" zařval jsem snad na celý park a schoulil se na lavičce. Moje srdce s každým úderem rozneslo bolest po celém mém těle... Cítil jsem se jako nikdo. Jako bezcenná nicka mezi úžasnými lidmi, kterým nesahám ani po kotníky. Nemám ponětí jak dlouho jsem tam jen tak bezmocně ležel a plakal, ale ta bezmoc a bolest, kterou jsem cítil mě ničila. Nakonec jsem se zvedl a šel domů...Přeci jen mamka už má o mě určitě velký strach.

Myslel to vážně? Miluje mě? Mám mu říct že já ho taky? Bude mě vůbec chtít vidět? Co když mě teď nesnáší? Myšlenky mi kolovaly jedna přes druhou a já si unaveně povzdychl. Ležel jsem u sebe v pokoji a koukal do stropu. Kdysi jsem se zařekl že už se nikdy nezamiluju, že už nikdy nikoho nenechám aby převzal kontrolu nad mým životem, ale na tom teď už nezáleží...Zamiloval jsem se. A to znamená že budu radši když budu mít srdce zlomené já, než aby měl srdce zlomené Lev. Zítra ho sem pozvu a všechno mu vysvětlím...

Celý den chodím jako tělo bez duše, jediné na co dokážu myslet je bolest, která mnou prostupuje. Celý den se nedělo nic zajímavého...Pak za mnou ale po tréninku přišel Yaku-san a pozval mě k sobě domů. Taky řekl že si musíme promluvit a protože vím že když si něco vezme do hlavy nemá cenu s ním diskutovat, rozhodl jsem se ho prostě následovat. Když jsme přišli k němu domů, šel do kuchyně pro pití a mě poslal do svého pokoje. Když jsem vešel, zůstal jsem v úžasu...Má krásný pokoj. Trochu jsem se tam prošel a pak si všiml nějakého papíru na stole. Jemně jsem ho vzal do ruky a začal číst. Byl jsem z toho zmatený... Yaku na mě myslí? říkal jsem si. On po chvíli přišel do pokoje a já se na něj s papírem v ruce tázavě podíval. „Podívej Leve...Já vím že jsem na tebe vždy protivný, zlý a pořád po tobě řvu. Není to tvoje vina...Nedělám to proto že bys byl hloupý nebo ošklivý...Já se prostě snažil překrýt svoje pocity. Jeden člověk mi kdysi zlomil srdce. Chápu že nejspíš už víš jaká to je bolest a tak ti to nebudu vysvětlovat. Pointa je že jsem se už nikdy nechtěl zamilovat. Slíbil jsem si to. Jenže pak jsi do mého života přišel ty a já věděl že jsem v háji. Už v první moment co jsi vešel do tělocvičny jsem se do tebe zamiloval. Nemohl jsem si to ale přiznat a tak jsem si svůj vztek vylil na tobě. Promiň" řekl a já oněměl v úžasu. On se ke mně trochu přisunul a poprvé v životě mě objal. Bylo to poprvé v mém životě kdy mi dovolil se ho dotknout. Pevně ale přitom jemně jsem ho objal. Pak jsem si ho vysadil do náruče aby mohl být hlavou ve stejné výšce jako jsem já a zabodl svůj pohled do jeho rtů. On obrátil oči v sloup a políbil mě. Moje zlomené srdce se zase poskládalo a to Yakuovo se oprostilo od všech šrámů. Teď už jsme mohli být oba šťastní.

Čau, omlouvám se že teď chvilku nebyly části ale přijeli jsme do Polska a ti lidi tady mě chtěli fyzicky zničit...Vážně jsou tady energičtí až běda. Jaký ship chcete příště? 

Haikyuu (oneshots)Kde žijí příběhy. Začni objevovat