„Už do systému zadala ten děják," řekl jeden z Koushiho spolužáků. Nahrávač skřížil prsty a modlil se, že nebude mít trojku.
"No," vydechl jen tak pro sebe, "tak trojku nemám," zamumlal, když se s očima stále upřenýma do telefonu smiřoval s čtyřkou.
Pak se otočil na Daichiho a Asahiho. „Co máte?" zeptal se.
„Jedničku."
„Dvojku, a ty?" odpověděl Daichi.
Suga jim jen poraženě ukázal obrazovku svého mobilu. Na to si ti dva mezi sebou vyměnili poděšené výrazy. Suga že měl čtyřku?
„Můžu si za to sám, chyběl jsem a učil jsem se jen odpovědi z psemky, co nám dala 3.B. Jenže ona prostě musela zrovna tentokrát změnit zadání," zahuhlal.
„Budeš si to opravovat?" zeptal se Asahi.
„Nevím, asi je mi to jedno," řekl a podepřel si rukou hlavu.
...
Po cestě domů o tom přemýšlel... O sobě a o svých známkách. Ne že by mu tam teď vycházela nějaká hrůza... Byl to sice jeho nejhorší průměr, ale pořád to bylo 2,14.
„Opravit..." zamumlal jen tak pro sebe. „Proč bych to dělal, stejně mi horší známka než dvojka nevyjde... Brzy budou prezentace a pak stihneme možná ještě jednu, dvě písemky... Nepropadnu, i kdybych obě napsal na pětku..."
Propadnout... Co by se stalo kdybych propadl? Opakoval bych ročník... A co? Všechno mu to přišlo tak bezvýznamné... Proč mu ta čtyřka tak vrtala hlavou? Sám si teď ujasnil, že na tom nezáleží.
Bylo to proto, že se užíral komplexy a perfekcionismem? Nebo ho tak rozčilovalo, že to všem bylo jedno? Všem to bylo jedno a zároveň byli všichni v šoku... To bylo ono. To ho tak strašně žralo, protože to znamenalo, že když bude nejlepší, nebude to nikoho zajímat... A když zklame, všichni se budou divit. Jako Asahi s Daichim... Jak se to stalo? To na oko dokonalé dítě má čtyřku...
Suga to sám nevěděl. Teda, věděl proč měl tuhle čtyřku, mohl si za to sám, ale proč to tak udělal? Proč se na ten test nepřipravil, když mohl? Možná už mu to bylo prostě jedno a nebo jen neměl sílu se to učit.
Večer před písemkou seděl na posteli a klepal se jako ratlík. Snažil se donutit se napsat si alespoň odpovědi k zadání z 3.B, ale oči se mu zavíraly. Ráno si to pak mohl dodělat... Mohl se to doučit na tělocviku, kde necvičil... Ale jemu se prostě nechtělo. Neměl na to v mozku kapacitu.
A i přes to, že mu to připadalo tak strašně zbytečné, se dál snažil...
„Koushi," promluvil na něj jeho přítel. „Proč jsi furt tak unavený?" zeptal se.
„Za to můžou ty prášky."
„Jaké prášky?"
„Já už ani nevím, mám furt něco jiného. Stejně mi na ty moje věčný bolesti hlavy nic nezabírá."
„A nemůžeš to mít ze stresu?"
„A kdybych měl?" rozhostilo se ticho. „Přesně, Daichi... Nic by to neměnilo. Není jiná možnost, než to všechno přežít."
Daichi se na chviličku zamyslel a pak Sugu opatrně obejmul a pohladil ho ve vlasech.
„Proč si to děláš tak těžké? Na všechno jsi sám a pak se divíš, že tě bolí hlava..."
„Já už se ničemu nedivím," odpověděl a natisknul se k Daichimu blíž. Bylo to uklidňující... Příjemné a konejšvé. Alespoň na chvíli nebyl na všechno na světě sám.
Hii, ano já vím, že měl být UshiTen, ale prostě já chtěla DaiSuga. Nevím, kdy bude Ushiten, těžko říct.
Hádejte koho Suga zobrazuje. (level hard)
Wish I had my Daichi.
No nic, mějte se krásně, skládejte básně,
čusíík
ČTEŠ
Haikyuu (oneshots)
FanfictionDřív tohle byla prostě kniha plná jednodílovek, což je vlastně i teď, ale s každým jedním dílem si čím dál tím víc uvědomuju, že se tahle kniha stala místem, kde jsou úžasní a chápaví lidé na jednom místě. Děkuju vám všem za krásné komentáře, které...
