Dřív tohle byla prostě kniha plná jednodílovek, což je vlastně i teď, ale s každým jedním dílem si čím dál tím víc uvědomuju, že se tahle kniha stala místem, kde jsou úžasní a chápaví lidé na jednom místě.
Děkuju vám všem za krásné komentáře, které...
U svatého Asahiho! Ještě jednou mi někdo do komentářů napíše, že je mistr Tanaka plešatý, tak si tu osobu najdu a vlastnoručně ji vykuchám:)
Tanaka:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Plešatý Tanaka:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Je tak těžký to pochopit? xD
"Kenma nikdy nebyl zrovna bůh ví jak společenský člověk. Vždycky se stranil všech lidí okolo sebe a jen z povzdálí pozoroval chování ostatních.
Už jako dítě byl hodně uzavřený do sebe a když nad tím takhle zpětně přemýšlím, vždycky byl úplně na jiné úrovni než jeho vrstevníci.
Mezitím co si ostatní děti v jeho věku hrály na pískovišti a míchaly blátivé polévky, on si byl schopný hodiny jen tak sedět naprosto v klidu a soustředit se na cokoliv co se po něm chtělo."
"A proč o tom vlastně mluvíš?" zeptal se mě Bokuto a já si povzdechl.
"No... Kenma je poslední dobou odtažitý mnohem víc než obvykle. Skoro se mnou nemluví a mě to trápí. Co když mu došlo, že má na víc než jsem já a už mě nemá rád tak jako dřív?" zeptal jsem se a Bokuto se uchechtl.
"Při vší úctě Kuroo, to je pěkný nesmysl. Kenma tě má hrozně moc rád a jsem si tím víc než jistý. Všechny si drží dál od těla a tváří se, že ho lidé kolem něj vůbec nezajímají, ale na tobě doslova visí pohledem a je na něm vidět, že vždycky čeká, než mu budeš věnovat svou pozornost, nebo ho obejmeš."
"Hmmm možná nad tím prostě moc přemýšlím." pokrčil jsem nad tím rameny a Bokuto si trochu oddechl. Pak sklopil pohled a něco si sám pro sebe zamumlal.
Tohle se mi nelíbí... Bokuto má určitě něco za lubem... Kamarádíme se spolu už moc dlouho na to, abych věděl, že jakmile si začne brblat něco pod vousy, ví něco, co já ne.
Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale věděl jsem, že by mi nic neřekl. Možná se to nezdá, ale Bokuto opravdu umí udržet tajemství. Jestliže mu řeknete, že to nemá nikomu říkat, můžete si být jistí, že to neřekne ani kdyby ho mučili.
Byl jsem neskutečně nervózní... S Kurooem jsme spolu už nějaký ten pátek, ale nikdy jsem mu neřekl, že ho miluju. Vždycky jsem k němu cítil lásku a to už když jsme byli malé děti, ale nikdy jsem nebyl připravený mu to říct.
Až v posledních týdnech mi začalo být nepříjemné, když mě obejmul a já mu chtěl tak strašně moc říct jak moc ho mám rád, ale něco ve mně se stále drželo zpátky.
Šel jsem za Akaashim se ho zeptat, jaké to měl on s Bokutem.
To jsem ale ještě nevěděl, že mě Akaashi doslova dokope k tomu, abych pozval Kuroa k sobě domů a řekl mu jak se cítím.
Kolem poledne jsem se rozloučil s Bokutem. Snědl jsem si oběd a pak jsem přemýšlel, co budu celé odpoledne dělat.
V tu chvíli mi zazvonil telefon a já se musel doširoka usmát. Okamžitě jsem hovor přijal a zaposlouchal se do hlasu té nejmilejší osoby na tomhle světě.
Kenma mě pozval k sobě domů a já si až po ukončení hovoru vzpomněl na dnešní konverzaci s Bokutem a jeho následné chování. Trochu jsem se zamyslel, jestli to náhodou nemá něco společného, když jsem se najednou přistihl, že hledám Bokutovo jméno ve svém telefonním seznamu.
Rychle jsem mobil vypnul, než bych jeho číslo skutečně vytočil a začal jsem přemýšlet nad tím, co asi Kenma potřebuje. Nestávalo se totiž zrovna často, že by mi Kenma sám od sebe zavolal nebo mě snad dokonce pozval k sobě domů.
Když Kuroo přišel, klepal jsem se jako želatina, kterou někdo vytáhl z ledničky trochu moc brzo.
Kuroo mě objal na přivítanou a já se k němu trochu víc natiskl. Asi to nečekal, ale tak nějak mi připadalo, že je rád.
Odešli jsme ke mně do pokoje, kde jsme se oba posadili na postel.
"Překvapuje mě, že jsi mě sem pozval. Nečekal bych to." přerušil Kuroo zvláštní a poněkud tíživé ticho.
"Už nějakou dobu ti chci něco moc důležitého říct, ale strašně se bojím. Nikdy jsem nikomu nic podobného neřekl a prostě úplně nevím co na to řekneš." vypravil jsem ze sebe a Kuroo se na mě zvědavě podíval.
"Kenmo víš doufám, že mi můžeš říct cokoliv na světě a já tu budu pro tebe?" zeptal se Kuroo a já mírně přikývl.
"Já vím... Jsem jen trochu na nervy." řekl jsem a Kuroo se na mě usmál.
"Nemusíš být." řekl a na chvíli se odmlčel. "Tak povídej, poslouchám." dodal po chvíli a já se zhluboka nadechl.
"Už když jsme byli malé děti, uvědomil jsem si, že k tobě cítím něco mnohem silnějšího než je přátelství. Nikdy jsem k nikomu nic tak silného necítil a ani jsem si nemyslel, že bych někdy mohl, ale moje pocity se s každým dnem prohlubovaly a mě už štve, jak ti vždycky když mě obejmeš chci říct co k tobě cítím, ale nikdy neposbírám dost odvahy. Zkrátka... Jsem se do tebe zamiloval." řekl Kenma a v jeho očích se zablýskla nejistota.
Moje srdce se rozbušilo jako šílené a po mých tvářích steklo několik slz dojetí. "Kenmo... Taky tě miluju." řekl jsem a přitáhl jsem si ho k sobě blíž. Pevně jsem ho obejmul a on se na mě zadíval těma svýma kočičíma očima.
Pak se ke mně trochu naklonil a jemně mě políbil.
Nikdy bych nečekal, že by se do mě tak úžasný člověk mohl zamilovat.
Jsem ta nejšťastnější osoba na celém světě. A vím to... Protože právě teď držím celý svůj svět ve svém náručí.
