Haikyuu (oneshots)

SakuAtsu

„Co je to s tebou?" zeptala se mě máma a já zvedl pohled od své večeře, ve které jsem se doteď jen rýpal vidličkou. „Atsumu mě přestal objímat." povzdychl jsem si a máma zvedla jedno obočí.

„A to ti vadí? Myslela jsem, že fyzický kontakt s ostatními nesnášíš." řekla poněkud zmateně a proskenovala mě zvědavým pohledem.

Znovu jsem si povzdechl a pak řekl „V tom je přesně zakopaný pes. Taky jsem si to myslel, ale když mě objímal on, cítil jsem se líp, než když mě objímali ostatní... Bojím se, že už mě nemá rád." Máma se na chvíli zamyslela „Zkoušel jsi mu to třeba říct?" zeptala se po chvíli a já zavrtěl hlavou.

„Ne, stydím se." odpověděl jsem rychle a zakryl si své rychle rudnoucí tváře.

„Tady je někdo zamilovaný." uchechtla se máma a já protočil očima.

„Jasně že jsem zamilovaný mami, vždyť spolu chodíme." poznamenal jsem poněkud ironicky a máma mě zpražila pohledem.

„Vždyť já vím ty netykavko." řekla a pak se na chvíli odmlčela. „Každopádně si o tom spolu promluvte." dopověděla, dopila poslední zbytek kafe co jí zbyl v hrnku a odešla z kuchyně. 

V tu chvíli jsem zůstal sám. Napospas svým vlastním myšlenkám.

Hnusný covid! Zanadával jsem si v hlavě, když jsem se nad ránem setkal se Sakusou. Od té doby, co začala pandemie, jsem ho přestal úplně objímat. Vím, že se bojí bakterií a nechci udělat nic, co by mu bylo nepříjemné.

„Ahoj." pozdravil mě Sakusa a trochu se pousmál. „Ahoj Omi." křikl jsem na něj a zase dostal chuť mu skočit kolem krku.

Tak moc mi jeho obětí chybí...

Najednou se v Omiho očích zaleskl smutek. Rychle ho ale zastřel neutrálním výrazem a já se rozhodl to nechat být.

Snažím se moc nedávat najevo, že mi Atsumuovo obětí chybí, ale začíná to být dost těžké... Budu si s ním muset promluvit...

Celý den se mi vlekl jako týden před výplatou. Hodiny ve škole se mi zdály nekonečné a neuvěřitelně nudné. Navíc dnes máme hudební výchovu. Není to tak hrozný předmět, ale naše učitelka je naprostá ježibaba. 

Vypadá jakoby vylezla z hrobu, chová se tak a navíc nás nutí poslouchat milion let starý fláky. Navíc jsem snad nikdy nepotkal člověka, který by si protiřečil tak jako ona.

Všech se pořád ptala, co jim na jejím oblíbeném žánru hudby tak vadí a když jsem jí pak podal vysvětlení v tom, že mi ta hudba připadá vlezlá a texty nesmyslné, vynadala mi za to, že se prý chovám povrchně a namyšleně.

Fakt tu babku nesnáším. ( a/n Psáno podle naší hudebkářky, která je fakt ježibaba. Celé tohle se fakt stalo.)

Když nám hudebka konečně skončila, čekalo mě ještě pár neskutečně dlouhých hodin. 

Neumíte si ani představit tu neskutečnou úlevu, kterou jsem cítil, když to mučení po osmi hodinách konečně skončilo.

Téměř okamžitě jsem vběhl do šatny, bleskově se převlékl a utíkal na autobus, který by mě dovezl do školy kam chodí Atsumu.

Škola byla jako vždy extrémně nudná, ale když jsme pak s Osamuem vylezli ven, nevěřil jsem svým vlastním očím. Stál tam Omi-Omi. 

Moc jsem to nechápal, protože jsme neměli domluvené setkání, ale byl jsem rád. Vždycky když ho vidím, cítím zvláštní příval štěstí.

Rychle jsem k němu přiběhl a nechal mezi námi dvoumetrový odstup. Na to se ale Sakusa zamračil a přišel blíž ke mně. Rychle mi obmotal ruce kolem krku a pevně se na mě natiskl. 

Nechtělo se mi tomu věřit, ale byl jsem až příliš omámen jeho obětím na to, abych mohl protestovat. Okamžitě jsem ho objal nazpátek a překvapeně vydechl.

„Odkdy se chceš ty objímat?" zeptal jsem se když jsme se od sebe po chvíli odtáhli. 

Sakusa se na mě trochu smutně podíval a pak řekl „Můžeme jít ke mně prosím? Nechci to tady řešit..." Na to jsem jen přikývl a rozhodl se ho následovat k němu domů.

Celou cestu mi hlavou vrtalo to obětí. Nechápal jsem proč by mě objímal? Nemá náhodou fobii z bakterií?

Když jsme pak konečně došli k němu domů, byl jsem plný očekávání z toho, co se teď stane. 

Posadili jsme se spolu na pohovku a Omi se na mě vážně ale zároveň smutně podíval. „Atsumu... Máš mě ještě rád?" zeptal se a já se na něj zmateně podíval. „Co je to za hloupou otázku??? Jasně že tě mám rád!" vykřikl jsem rozrušeně a Omimu se po tváři skulila jedna slza. „Tak proč jsi mě přestal objímat?" vzlykl a já nechápal co se děje.

Rychle jsem si ho přitáhl k sobě a pohladil ho po vlasech. „Nevěděl jsem, že o moje obětí stojíš." šeptl jsem mu do ucha a on na mě obrátil uslzený pohled.

„Jasně že o tvé obětí stojím... Neumíš si ani představit jak úžasně se cítím když mě obejmeš." řekl a moje srdce se na chviličku zastavilo. Pak se ale rozbušilo jako šílené a já si k sobě Sakusu víc natiskl.

„Myslel jsem, že když začal covid, nebudeš se mě už chtít dotýkat." řekl jsem a Sakusa se na mě překvapeně podíval.

„Tak tohle tě trápilo? Proto jsi mě půl roku neobjímal?" zeptal se a já přikývl.

„Neboj, tebe budu rád objímat vždycky." řekl s pohledem zabodnutým do mých očí.

Trochu se ke mně naklonil a dotkl se mých rtů těmi svými. Bylo to poprvé co jsme se políbili a já naprosto nechápal co se to děje. Už teď jsem ale věděl, že jsem si na jeho rtech v první vteřině polibku vybudoval závislost.

Ahooj, jak se vám to líbilo? Doufám, že to aspoň trochu ušlo. Kapitoly teď budou jen o víkendu, protože mám v pondělí devět hodin, ve středu a ve čtvrtek mám hudebku a v úterý a v pátek mám volejbal. Doma jsem až kolem páté hodiny a prostě to nestíhám. Každopádně se budu snažit vydávat aspoň přes víkend.