Raz, dva, tři... Raz, dva, tři... Raz...
„Tendou!" žduchl mě kdosi a já se s mírnou nevolí otočil jeho směrem. Byl to jeden z mých spolužáků... Skoro jsem spal... Nějak jsem se zabral do počítání beránků až jsem si ani neuvědomil, že jsem začal usínat.
Soustředěnost mi však vydržela pouhých pár vteřin než mé myšlenky odvandrovaly někam k zeleni za oknem.
To je nuda... Kéž by už byl víkend... Jenže to ne a ne, týden se vleče jak sopel z nosu a víkend jakoby ani nebyl.
Tak nějak jsem nevnímal co se děje když mě namísto spolužáka z myšlenek vytrhl zvonek, který ukončil nudné povídání učitelky o šutrech, které bylo asi podobně zábavné jako zapíchnout si do sebe vidličku.
V né úplně dobré náladě jsem se vydal na další hodinu, kterou máme spojenou s Wakatoshiho třídou. Došel jsem do učebny číslo 126 a všiml si, že můj přítel už sedí na našem obvyklém místě.
S vydechnutím jsem se v podstatě svalil na židli vedle něj i s taškou na zádech.
„Šutry?" Zeptal se pobaveně.
„Šutry..." Odpověděl jsem ne moc nadšeně na což se on jen uchechtl.
Položil jsem aktovku vedle lavice a zadíval se někam do stěny.
„Hele až přestaneš myslet na šutry..." Začal Ushi a já ho hned zpražil pohledem. Na popichování jsem teď fakt neměl náladu.
„Jen mě zajímalo, jestli bys nešel na zmrzlinu. Venku je horko a já stejně nemám nic na práci." Řekl a já se konečně přestal tvářit jak kyselé zelí. Najednou už jsem neměl chuť trucovat, a tak jsem jen přikývl. Naši konverzaci pak ale naneštěstí zmařil zvonek, který oznamoval další hodinu.
...
Asi v půlce hodiny jsem se začal nudit a tak jsem vytáhl čtverečkovaný papír, do jednoho čtverečku nakreslil kolečko a poslal papírek Ushimu, který se podíval na učitelku. Ta nás nevnímala, a tak nakreslil křížek. Hráli jsme až do konce hodiny kdy jsme se v podstatě vyřítili pryč.
Podle studií prý průměrný člověk udrží pozornost tak dvacet minut. Jak to tady mám přežít šest a více hodin denně?
„Víš... Tak si někdy říkám, že je vlastně celá ta škola k ničemu... Stejně nás tam nenaučí nic užitečnýho," začal jsem a Ushi se na mě obrátil s trochu nechápavým pohledem.
„Děláš jakoby to bylo něco nového pod sluncem." Zamrmlal si pod nosem.
„Jen mi to poslední dobou vrtá hlavou... Mám v sobě trochu zmatek víš? Ve škole se nám něco tvrdí... Moji rodiče tvrdí úplný opak a zdroje jsou různé... A já nevím čemu mám věřit... Sice ne ve všech situacích, ale někdy mám prostě pocit, že pravdu ani vědět nechci... Že je možná lepší žít ve sladké nevědomosti než si ověřovat zdroje a pátrat po pravdě." Odpověděl jsem čímž jsem ho očividně vyvedl z míry...
„Narážíš na něco konkrétního?" Pozvednul jedno obočí. Na to jsem jen přikývl.
„Víš... Někdy si říkám, že by byl život jednosušší, kdybych byl úplně vypatlaný... Nemusel bych nad ničím přemýšlet, protože bych na to nebyl dostatečně inteligentní..." Dodal jsem ještě na což asi neměl co říct.
„Děsíš mě..." Zamumlal.
„Promiň."
...
„Placatá Země? Placatá... Já... Co?!" Upřímně jsem nevěděl co mám dělat... Do očí se mi natlačily slzy, které jsem ale rychle spolknul. Seděl jsem tváří v tvář svému tátovi, který zcela upřímně vysvětloval, že je Země placka... A že Antarktida na kterou je vstup zakázán tvoří okraj placky na který je zakázáno jít, protože nás tady drží, aby nás všechny zotročili.
Vydechl jsem vzduch nahromaděný v plicích... Kdo jsou ti oni? Ti co se nás snaží zotročit... Miliardáři? Vlády? Nebo snad mimozemšťani? Už se dávno ztrácím v jeho teoriích...
Už se mu to nebudu pokoušet vysvětlovat... Nemá to smysl, nepochopí to... Našel si svou pravdu a moje snaha už je teď naprosto zbytečná.
„Tati už dost, nechci o tom mluvit," zamumlal jsem... Jenže to zapálení v jeho očích nevyhaslo když dál vysvětloval své prozření...
„Nechci o tom už mluvit," zopakoval jsem snaže se zachovat klid.
„Nech mě už být!" vyhrkl jsem když si nedal pokoj. To bohužel jen vyvrcholilo v hádku...
A to je přesně ono... Chci ti věřit tati... Ale jak ti mám věřit když popíráš základní fakt, který mi byl celý život představován jako pravda?
...
„Ushi?" Oslovil jsem svého přítele při ranní cestě do školy.
„Hm?" Ozval se.
„Mluvil jsi... Někdy s někým, kdo si myslel, že je Země placatá?" Zamumlal jsem, stále zasáhlý včerejší výmněnou názorou s tátou.
„Co je to za blbost? Tomu přece nemůže nikdy věřit ne?" Pousmál se v domnění, že si dělám legraci.
„Včera mě jeden takový člověk konfrontoval... Tak mě jen zajímalo, jestli se ti to třeba taky nestalo."
„Ne, to teda nestalo. Zapomeň na to... Jedním uchem tam a druhým ven." Poradil mi...
Jo... Tohle řekne každý... Jenže co když je to člověk, který měl být můj životní vzor?
„Víš co? Máš pravdu..." Zamluvil jsem to.
„Můžeš se na chvilku zastavit?" Zeptal jsem se po chvíli na což se on zastavil a otočil se ke mně. Dřív než se stihl ptát, položil jsem mu hlavu na hrudník a opatrně ho obejmul.
Ne... Nechtělo se mi brečet... Nebyl jsem ani smutný. Možná jsem jen chtěl mít pocit, že se na někoho můžu spolehnout.
Obejmul mě nazpátek a pohladil mě po vlasech a já jakobych zapomněl na to, že jsem od rána úplně mimo... Prostě jsem tam tak stál... Protože jsem věděl, že jestli je v mém životě nějaká jistota, tak je to on.
***
Ahoj... Jak dlouho jsem nic nevydala? Měsíc a půl? Pardon... Hádala jsem se se svým tátou o tvaru planety Země.
Teď vážně, snažím se na sobě trochu pracovat a něco dělat, takže hlavně skládám písničky a moc nemám chuť nic psát.
KAŽDOPÁDNĚ! Dneska je zase jeden z těch oneshotů kdy mám hotově všechny požadavky tak bych poprosila o další žádosti na shipy jestli nějaké máte :D
ČTEŠ
Haikyuu (oneshots)
FanficDřív tohle byla prostě kniha plná jednodílovek, což je vlastně i teď, ale s každým jedním dílem si čím dál tím víc uvědomuju, že se tahle kniha stala místem, kde jsou úžasní a chápaví lidé na jednom místě. Děkuju vám všem za krásné komentáře, které...
